Kapitola čtvrtá Rada

Albert šel po ulici, najednou na chvíli zavřel oči a stiskl malý přívěsek, který měl na krku. Pokračoval dál. Prošel třemi ulicemi a pak vešel do jednoho antikvariátu.

„Přejete si?“ zeptala se stařenka za pultem.
„Jdu na radu Karolíno,“ řekl Albert suše, „já jsem jí svolal.“
„Tak pojď,“ řekla chladně Karolína a zavedla ho před zrcadlo, poté před ním přejela rukou a najednou jakoby Alberta vtáhlo pryč.
Albert se ocitl uprostřed kruhu, okolo kterého se vyvišovali ve stupních sedačky a na nich seděli rozliční tvorové. Napravo od něj byli odděny růnými barvami, to byli zástupci různých ras, byla jich tu většina, na druhé straně seděli muži a ženy odděny pouze v černé, to byli strážci, mezi které Albert také patřil. Oni strážili aby lidé nevěděli že existují ty rasy. Za ním se nacházel vysoký stůl, za kterým seděl předseda rady, který měl právo udílet slovo a vetovat případné návrhy, vedle něj seděl písař a z druhé strany nejvyšší strážce, v současné době byl předseda stařičký muž s dlouhým plnovousem a žádnými vlasy. Na sobě většinou měl šarlatový háv a kolem krku měl šál předsedy, jeho odznak. Byl to Albertův starý přítel.
Za ním se tyčila ohromná hliněná postava: Golem.
Golem byl náhradním tělem jednoho učence s velice těžkým jménem, takžemu všichni říkali Goleme. Aby zachoval svou existenci uzavřel svou duši do golema, teď fungoval jako rádce předsedy.
„Legitimuj se strážče,“ vyzval Alberta předseda.
„Albert, strážce třináctého stupně, kategorie nemrtví, vysávači, nepřesně zaměřený,“ prohlásil.
„Důvod svolání,“ pokračoval předseda.
„Projednání faktu, který se týká mého neúplného zaměření,“ řekl Albert.
„Začněte,“ řekl předseda.
„Drazí zástupci,“ začal Albert, „chtěl bych vás upozornit na něco co se v nedávné době mě uskutečnilo. Jeden ze zástupců upírů mi řekl že některé z ras chtějí převzít vládu nad touto zemí.“
„Zase žvásty, a pořád jenom žvásty,“ ozval se najednou něčí hlas.
V kruhu mezi tribunami se oběvil další muž. Byl vysoký a štíhlí. Byl odděn do černého pláště strážců. Z jeho mrtvolně bílé pleti zářil pár žlutých očí a z jeho vzhledu čpěla arogance a jakýsi podivný šarm.
„Damnione,“ ozval se předseda, „nebylo ti dáno slovo.“
„Promiňte, ale neudržel jsem se, když tento ohavný muž dí na mou rasu takové pomluvy a lži, má snad pro svá tvrzení důkazy?“ řekl asketický muž. Albert zašmátral v kapse a vytáhl malý pytlík. Hodil ho před předsedu na stůl. Předseda se usmál a vysypal obsah pytlíku do malé misky a pak do misky ukápl z malé skleněné lahvičky červenou tekutinu.
„Ať ty co se plížíš v temnotách v prach proměněný promluv k nám démone pekelný,“ mumlal předseda, „dej mi pravdivé vysvětlení.“
Miska se rychle začala plnit bublající karmínovou tekutinou.
„Kdo jsi?“ zeptal se předseda.
„Démon lovu, upír,“ ozval se hluboký hlas.
„Co bylo tvým posláním?“ poračoval předseda.
„Ovládnout tajné složky tohoto státu,“ odpověděl.
„Kdo ti zadal tento úkol?“ zeptal se předseda.
„Jeho jméno se dozví ten, kdo našel mě,“ řekl hlas a miska vybuchla.
Několik osob vstalo ze židlí a začalo se překřikovat.
„Ticho!“ ozval se rozlehlý hlas. To promluvil Golem.
„Předsedo, žádám o slovo,“ ozval se náhle hlas. Byla to zástupkyně upírů. Tmavovláska s bílou pletí a modrýma očima stála na svém místě v dlouhých černých šatech.
„Uděluje se,“ řekl předseda.
„Chci říct že jako zástupkyně v této radě ani jako královna mého lidu nemám se zmíněnou konspirací nic společného,“ řekla, „zaváži se čímkoli k tomu že mluvím pravdu.“
„Jistě si uvědomujete závažnost věci,“ promluvil Golem na místo předsedy, „proto vás žádám o rituál pravdy.“
Královna přikývla a sestoupila do kruhu. Natáhla ruku a dlouhým kovovým nehtem si přejela přes předloktí.
„Nechť tato krev spálí tuto zemi a spálí s ní i mě pokud mám něco společného s oním spiknutím, o kterém zde bylo mluveno,“ řekla suše. Když dopadla kapka na zem vsákla se a víc už nic.
Předseda přikývl.
„Mohl bys Alberte říct které všechny rasy jsou zahrnuty do tohoto spiknutí?“ zeptal se předseda.
„Vysávači a nemrtví,“ prohlásil Albert.
„Nechť se po zasedání dostaví všichni zástupci vysávačů a nemrtvých této rady, včetně vás paní zástupkyně, dostaví na prověření,“ řekl předseda, „zasedání končí.“
Albert vyšel z kruhu a vidal se k východu, který byl nejblíže jeho kutlochu.
„Alberte, počkej,“ zastavil ho najednou čísi hlas. Byla to žena. Brunetka s očima kočky, hnědými jako pár tmavých kaštanů. Její medovou pleť na ubličeji zdobili malé rtíky a její tělo i když drobné bylo velice krásné.
„Co si přeješ Alice?“ zeptal se Albert unaveně.
„Jak si představuješ tu tvou revoltu?“ zeptala se.
„Co tim myslíš?“ podivil se Albert.
„Já jenom že nejsi nejmladší, nikdo z nás není,“ usmála se.
„Jo, ale většina z nás má nekonečnej život a ty ještě ke všemu nekonečný mládí,“ prohlásil Albert, „a Norbert je na tom nejlíp protože ho může zranit jediná věc na světě a to je....“
„Sakra poslouchej!“ přerušila ho Alice. Albert ztratil na chvíli řeč.
„Neni nás dost, abychom vedli bitvy jako před sto lety,“ řekla, „uplynulo hodně od doby kdy sem se narodila! Věci se měněj.“
„Mám mladou krev,“ prohlásil Albert.
„Cože?“ vyhrkla Alice, „vždyť jí je na světě tak málo.“
„Ježiš,“ otočil oči v sloup Albert, „myslim že mám učně, moh by mít větší naděje než my všichni dohromady.“
„Jo takhle,“ usmála se chápavě Alice, „jen tak dál.“

Tak jsem se ocitl na světě

Tak jsem se ocitl na světě,

Nahej a uřvanej,

A nějak začal chápat chod světa a dějin,

Že o co si neřeknu tak mít nebudu,

Že všechno v životě je jednou, víckrát ne,

Že hlavní žít i se ctí zemřít,

A na hlavu si nenechat srát,

Že každej člověk je ve svý podstatě monstrum,

Že patologie neni jen na pitevně ale i v lidský hlavě,

A že život je jenom příprava na rychlej a bezbolestnej skon,

Státi se kmetem velebným že může si přát jen člověk s růžovým světem,

Že pár let pro život stačí,

To, že nemá cenu bohatnout, když budu stejně okraden,

Že i za prsty k přísaze zdviženými se lež skrývá,

Že všechna hezká hudba má podklad bolesti,

Že každý stát má v sobě jeden další,

Že nemá cenu brečet kvůli zesnulým,

Že všechno má na svědomí mafie,

Že je jedno jak se kdo cejtí, všem je jedno jak mě je,

Že škola je jako kladivo do hlavy bušící,

Že dekadent je vždycky mimo,

Že deprese je cesta k poznání,

Že odmítnu k vraždě doznání,

Doznání k vraždě osoby jménem Fráňa,

Ať odpustí mi jeho máma.

Než noc černým sametem vše pokryje

Než noc černým sametem vše pokryje,

Chci ještě vidět slunce,

Až se vše rudou zalije,

bude pozdě,

Kohout už nebude potřeba,

Nic, ani krajíc chleba,

Všechno se ve tmě ztratí,

Ani Edison nepomůže.

Než noc černým sametem vše pokryje,

Nechám tu tuhle otlučenou schránku,

To vám na památku,

Abyste jí stejně spálili.

Než jí spálíte, Kapkami moře jí skropíte,

I přes mou nevoli,

Tak mořem zbrocený,

Zpět do zemí nekonečných.

Noc mě brzy černým pláštěm pokryje vy supi,

Plášť se v řeku rozlije,

Pak bude pozdě litovat,

Pak bude pozdě,

Noc mě brzy černým pláštěm pokryje,

Pak bude pozdě litovat,

Litování tedy nechám na vás,

Víc od vás stejně nedostanu.

Lenochod

Jeden lenochod se kdysi zeptal mě,

Zda vidím svět stejně úžasně,

Hleděl jsem na něj užasle,

A trochu začal koktat.

Pak ze mě vypadlo: modře,

A on pravil dobře,

Snažíc se to zakecat,

Počal jsem vzlykat.

Ten lenochod se mě pokusil utěšit,

Já se nenechal konejšit,

Jsem já snad jeho dítě?

Já jsem homo sapiens,

Doufám že superior,

Abych nemusel nosit výrobky značky dior,

Já totiž toužím smát se vaším myslím,

Ať už si myslim co si myslím,

Jelilož mě urazila vaše povýšenost,

Nalezl jsem tuto směšnou činnost,

A tak jsem se stal přijatelnějšim.

Tak se to povedlo

Tak se to povedlo,

Sem znovu na koni,

Volá na mě podkoní,

Stačí ti jednu sutbu dát,

Pak si už nebudu hrát,

Tak se to povedlo,

Říká podkoní,

Na stěně visí štěně,

Drzé pískle z večera,

Dožadovalo se podpory,

Optimismem neoplývám,

S davem nezplývám,

Jen tak se usmíväm,

A co na tom?

Oplývám zlatem.

Peří

Všechno se zas kolem točí,

Koukám z vočí do voči,

Lebce bez jednoho oka,

Jak Hamlet proti světu ukrutníkü,

Mohu pozvednout motyku.

Z kamene meč máš,

Přec se nebráníš,

Z kamene meč maš,

Přec se nehájíš.

Všechno klesá,

Perí z nebe,

Brzy bude po mě,

Peří pomalu klesá,

Vidim jen toho děsa,

Směje skrz kouř,

Na kameni po bibli sedim,

Svěcenou vodou se pálim,

Nic nepřijde,

Po hodinách niceho vše přichází,

Nic nepřijde.

Meč z kamene máš,

Stejně ho nepoužíváš,

Jehly v hlavě máš,

Stejně se nezajíkáš,

Prší peří,

Lepé peří lepým děvám,

Padá na líce,

Prší peří,

Na meč z kamene,

Ne že ne,

Opravdu naposled.

Naše doba

Naše doba nám přinesla krásu,

Krásu ve věcech, za který by sme se možná měli stydět,

Co nám přinesla minulost, současnost a přinese budoucnost,

Na sračky na který sme hrdý,

I když nejsou nijak tvrdý,

Je nám jedno že nám někdo sere na hlavu,

A my někomu dalšímu,

No Neni to sranda?

Jako koláč kterej pořád mění,

Stejně všichni dosáhnem vlastního zapomění,

Tančeme si na vlastnim hrobu,

Vykašlem se na záhubu,

Víno ať nám proudí pod kůží,

Všichni se mi podřídí,

Ať si klidně smažený kuře řídí svět,

Už nemusíme zabíjet,

A smutkem se ubíjet,

Zapojme se do týhle bezvýchodné utopie,

Snad se na nás bůh nevyblije.

Všichni si tu libujeme po uši ve sračkäch,

Svět prej nabírá na obrátkách,

Jenom mi zpomalujem,

Náš svět si vybarvujem,

Tak si ulevujem ve věcech každodení potřeby,

Až zjišťujem že nedosáhnem úlevy,

Nic měnit potřeba neni,

Je to ta utopie ve který sme šťastni.

Už nesnažim se,

Po uši ve sračkách,

V mixéru s váma všema,

Už nesnažim se vyplavat.

Golem

V mozku mäm dvě kola,

Která do sebe perfektně zapadají,

A mezi nimi jsem já,

Drcen svým mozkem,

Svou hlavou,

Drcen zevnitř,

Není potřeba citu pro mě,

V klidu sečkám v bolestech,

Už jen chvilku maličkou,

Pak spatřím pláň ráje celičkou,

Jako golem stojím proti větru,

Kdoví jestli přežiji,

Omýlána je moje hliněná schránka,

Nechť zatracen jsem pomalou erozí,

Aspoň pro vítr budu přijatelnějsí,

Odnese mě vstříc dýmu již rozpadlých,

Dál se pak ponesu s ním,

Mezi jasnými křišťály, já- hlína neproniknutelná

Filosofická úvaha poetistického ražení s nádechem expresionismu a surrealismu

Tiká nám to už naposled,

Potom budem muset zavolat opraváře,

Těšíme se furt tý samý škváře,

A nic víc.

Slepec železnou holí o koleje naráží,

Zbaven všech nesnází,

Tomu neporozumíte víc,

A nic víc.

Se stejnou záští jak my k němu on k nám,

Tik tak tik tak nám,

Poslouchat ho nebudem víc,

A nic víc.

Houpe se sem tam,

Tam sem kůň,

Intelektualita na poklesu,

Čím dál víc každý ve stresu,

A nic víc.

Pořád se ptám na noblesu,

Bez vyššího interesu,

Jak sám sobě rub i líc,

A nic víc.

Prý mám vnitřek básníka,

Tu vevnitř jen rotika,

Bez vyšsího řádu dávám slovüm kládu,

A věty poutám do otroctví,

A nic víc.

Všechno tak těžký, Přece tak divný,

Co mě ovlivní bude prostě naivní,

To se ale podivý, navíc je to pravdivý,

A nic víc.

Když mě něco tíží tak to prostě odhodim,

To že to někdo chytí- tim se netrápim,

Nikdo tomu nedá zadosti učinění,

A nic víc.

Mé jméno je prej vyrytý v mramoru,

No mě to spíš připomíná bramboru,

Nejspíš to značí cestu za osobnim přeludem,

A nic víc.

Jak loďka, však bez posádky,

Plavm se za tebou a zase zpátky,

Prej je to mym osudem, hnát se za tim přeludem,

A nic víc.

Násilí řešeno ještě většim násilim,

Břemeno, které za nás udělá znovu lidi,

Nevyvarujeme se přím, pře jsou jeden z důvodů existence týhle dimenze,

A víc nic.

Tak se opilý vracim domů na housence,

Opojen vše vidím andělsky,

Je mi přímo nebesky,

Odpojen od světa přece v něm,

Vysmívám se vlastní demenci,

Demenci jménem filosofie,

Já jsem folisof jako když řepu ryje.

A co víc?

Tvoje Elegie

Květiny pod oknem vadnou,

Oči chřadnou,

Nic není tak jak sis představoval,

Stroj je za kotník na kovu,

Zvíře v kleci v chovu,

Jak se s tím snažíme zápasit,

Zjišťuji že není možné to porazit,

Odkládám meč, ty pořád na barikádě stojíš,

Smutný, nepochopený zanikáš.

Krev je rudá stejně jako naše ruce,

Neobměkčeno naše srdce,

Jenom ty na barikádě bojuješ,

Smíchem překypuješ,

Chceš ukázat vládě jak je špatná,

Aby k nám shora spadla,

Nemůžem však padnout do anomie,

Tak tobě zní elegie.

Kapitola třetí - Tajná služba

Albert vstoupil do areálu tajné služby, firmy, která se udájně zabývá finančním poradenstvím. Prošel nepozorovaně vrátnicí a zamířil tam, kam sám podle sebe měl.
Pomalu vešel do kanceláře.
„Prej mě hledáte, tak sem tady,“ prohlásil chladně k muži za počítačem.
„Co?“ vzhlédl muž u počítače. Jeho sebevědomý soustředěný výraz vystřídalo zděšení a pak se najednou pokoušel otevřít šuplík svého stolu.
„Ani to nezkoušejte, mohu být rychleji pryč než byste ji vytáhl,“ usmál se Albert, „a vy se mnou, a mohl byste dopadnout velice špatně, to mi věřte.“
„Co chcete,“ zasýpal muž.
„Chci vědět proč mě hledáte,“ řekl Albert klidně.
„Příkaz vlády,“ začal klidně muž, „dlouho vás sledují, vaše aktivity, vaše záliby, to co lovíte, posledních sto let. Vypadá to, jakoby se něčeho báli, víc nevim.“
Albert najednou, jakoby oněměl. Díval se, jakoby něco nebylo v pořádku.
„Vy nejste člověk, že?“ ozval se najednou.
„Cože?“ řekl pobaveně muž u počítače.
„Jste upír,“ řekl Albert a dal ruku do kapsy.
„Vy jste se úplně bláznil,“ prohlásil muž. Albert vklidu z kapsy vytáhl křížek. Muž se jako u vytržení odkopl nohama od stolu a začal syčet jako podrážděná očka.
Albert se usmíval jakoby si přišel na své a udělal tři kroky ke stolu. Rukou muže chytil pod krkem a přirazil na stůl.
„Tak co,“ řekl, „cos mi chtěl říct?“ Muž se vzpíral, ale Albert si věděl rady. Přiložil mu křížek na tvář a muž se začal vzpírat.
„Největší konspirace v dějinách lidstva,“ začal najednou, „dostali jsme to, podařilo se to. My a vysávači, nemrtví a vysávači v alianci a vaše nepozornost. Jednoduše jsme dosadili různý vysávače, hlavně vysávače a taky dost upírů na různý důležitý místa. Policejní prezident, předseda vlády, asi pět nebo šest ministrů a šéf tajný služby. Prostě a jednoduše, máme všude hromadu lidí. A tebe se potřebujem zbavit. Potřebovali jsme počkat, až zestárneš. Největší lovec vysávačů a nemrtvých, prostě bylo potřeba se bránit, tak jsme dali hlavy dohromady a snad se nám to i povede.“
„Na to bych nesázel,“ usmál se Albert a pomalu vytáhl kolík zpod kabátu. Pak jím přejel upírovy po tváři.
„Já budu dělat problémy, na to se připrav a věř, že mi všichni budem dělat problémy,“ řekl, „žádnej váš klub nebude v bezpečí, žádný vaše sídliště, nic, všichni chcípnete do jednoho. Udělám z vás, z každýho jenom prach na mejch botách, abyste si nemysleli, že vás necháme něco takovýho dělat.“
„Tak pán si bude vyskakovat,“ usmál se upír, „jsme už daleko s naším plánem, polovina vlivných osob tohoto státu je nahrazena našimi lidmi. Co byste nám ještě mohli udělat?“
„Revoluci,“ prohlásil Albert, „odjakživa držíme podmínky tak, aby byli pro každého tvora země dobré, aby o vás nevěděli a vy si klidně chcete převrátit režim. Uvidíš jak si to užiju.“
„Ani bych neřekl,“ prohlásil muž a namířil na
Alberta dobře skrytou pistolí v rukávu. Albertovi stačil jeden pohyb. Albert se usmál. Jenom prach na stole uznačoval místo, na kterém spočinul onen muž, tak to prostě mělo zůstat.
Albert ještě před odchodem odebral do malého váčku trochu z prachu, který ležel na stole a poté stejně neviděn vyšel z budovy tajné služby.

Kapitola druhá - Nástupce

Ještě týž noc Albert letěl nad městem. Jeho boty totiž v sobě měli vepsáno speciální kouzlo, které jim umožňovalo létat a přemísťovat se, stačilo jen srazit podrážky a myslet na to kam chcete, nebo jak se chcete přepravovat a viola, létali jste nad městem.

Rozhlížel se po dvorech s usychajícími rostlinami, po ulicích s oprýskaných kočičích hlav. Vše tak malebně osvětleno kandelábry. Pár posledních opozdilců se vracelo domů. Pár obchodů právě zavíralo.
Kdyby to tak mohlo nějak utěšit Albertovo trápení. Norbert měl pravdu už byl strarý, měl by si najít nástupce, někoho, kdo za něj vezme jeho poslání.
Zároveň také dohlížel nad svým rajónem, nad tím, aby se vše dělo jak má, aby nikdo nepřekročil hranici toho, co může a co nesmí.
Najednou uviděl něco, co mu možná sama prozřetelnost poslala.
Mladý chlapec, bráníc se proti hrstce černě odděných mužů.
Albert se snesl dolů. Nohama dosedl na dláždění přesně za ony muže.
Mladík prvnímu dal pěstí do oka.
„Jo tak vono se to bude bránit,“ usmál se muž úlisným tónem, a jeho bezbarvá tvář se zřivila do úsměvu. Potom zdvihl ruku a jeden z jeho nehtů se probloužil do úzké jehly a přiložil ji chlapci na nos mezi oči.
„To si povíme s tvým mozečkem,“ zasmál se. Albert se rozhodl k zákroku.
„Hele chlapáku, na to bych moc nesázel,“ prohlásil klidně a suše. Pak jednou rukou zdvihl svou prastarou pušku a nechal ji promluvit.
Ten pobledlý muž měl najednou mozek po celé ulici jenom ne v hlavě.
Albert pokračoval ve své neútěšné práci.
Nejbližší muž se po něm vrhl. Albert plynulým pohybem uhnul jeho výpadu, poté z pod kabátu vytáhl nůž a plynule mu ho zabodl do zad.
Další útočník to schytal pažbou do brady a posledního prostřelil.
„Tak to by bylo,“ usmál se nad vykonanou prací.
„Co se to stalo?“ zeptal se mladík, který si otíral zbytky mozku z obličeje.
„Postavit se mozkosajům je celkem odvážné,“ pravil Albert, „ale také velké bláznoství na někoho, kdo s tím nemá žádnou zkušenost.“ Albert pak bezeslova vytáhl z jedné z mnoha vnitřních kapes svého pláště lahvičku s podivným mléčně zabarveným obsahem. Pak kápl kapičku na jednu z mrtvol a ta zmizela, jakoby tam někdy nebyla a tak pokračoval od mrtvoly k mrtvole, až zmizeli všechny, jediné co zbylo byl onen rozstříknutý mozek.
„Snad to bude vypadat, že se tu někdo vyzvracel,“ usmál se Albert a dal se na odchod.
„Počkejte, něco mi dlužíte,“ ozval se mladík.
„A co jako?“ zeptal se Albert a pokračoval dál ulicí.
„Vysvětlení,“ trval na svém mladík.
„Nic ti nedlužim,“ řekl Albert suše, „mysli na to že máš co ztratit.“
„Nemám,“ odvětil mladík, „rodiče se před měsícem zabili v autě a holku nemám.“
„Myslel jsem život,“ odvětil Albert a pokračoval dál ulicí.
„Nemám co ztratit,“ řekl mladík s jakýmsi nádechem v hlasu.
„Nevíš co moje práce obnáší,“ zakřičel Albert přes celou ulici, „ztratil jsem všechno co jsem mohl mít, ztratil jsem život, co je pár chvilek útěchy, co je pár chvilek rozkoše, když je vše chladné, bez citu, bez nálady, jenom šeď, nic víc!“
Mladík stál a zíral a Albert pokračoval svižným krokem pryč. Odbočil hned první ulici doprava, pak další doleva a kam dál?
Ne, nechtěl vzpomínat na to jak se k té práci dostal. Jak poprvé zdvihl zbraň, jak se to všechno učil, ach proč byl tak starý, tak nepředstavitelně starý, jako by zažil již vše co zažít chtěl. Pokračoval dál. Pak znovu odbočil, stačilo ještě párkrát zabočit a byl tam. Byl doma, spíš tam, kde tomu říkal domov.
Rozrazil dřevěné dveře svého příbytku, rázně prošel a pak se usadil na rozvrzané židli ke svému stolu. Padesát let nemalované oprýskané zdi, kdysi dávno průhledný popelník uprostřed stolu a od stropu visela jen žárovka v oblímce.
Albert shodil svůj kabát, znak jeho práce a najednou se cítil lehčí než cokoli co na světě poznal. Vytáhl cigaretu, rozvalil se na židli a zapálil si. Takhle seděl asi hodinu, tahal jednu za druhou, bez ustání, bez problémů. Pokračoval.
Rozhlédl se po bytě. Spíše připomínal zbrojnici. Na zemi a na stole rozsypané náboje různých typů a velikostí, z různých kovů a tvarů a náplní. Na stěnách celé stojany se zbraněmi, od nožů, přes meče, kopí, pistole, kulomety až po raketomety. Dokonce jeho spíž byla plná zbraní a střeliva. Jakoby ho práce pronásledovala na každém kroku.
Dokouřil a pomalu přešel do kuchyně. Otevřel starou lednici a prohlédl její malý obsah, pak vytáhl kus slaniny a vejce a usmažil je na staré litinové pánvi. Při smažení si znovu zapálil. V klidu spořádal večeři a pak vytáhl lahev a sklenici. Pil, pil a pil dokud nebyla lahev prázdná a pak se svalil do postele a usnul.
Probudilo ho klepání. Zvedl se a došel ke dveřím. Hlava mu třeštila, v ústech sucho a žaludek na vodě.
Otevřel dveře.
Stál tam onen mladík.
„Zase ty?“ řekl unaveně Albert a pokusil se přirazit dveře, mladík do nich však vstrčil nohu a vbil se do bytu.
„Přemýšlel jsem,“ řekl.
„Já taky,“ prohlásil Albert a kývl k prázdné lahvi.
„Takhle vy přemýšlíte?“ podivil se mladík.
„Tak o čem jsi přemýšlel,“ řekl Albert a usedl na židli.
„Co se vlastně stalo?“ vyhkl mladík.
„Parta mozkosajů dostala chuť na tvůj sladký mozkový mok,“ prohlásil Albert.
„Jo, to jo, ale proč mě pak sledovalo velký černý auto,“ pokračoval chlapec, „proto jsem vlastně tady.“
„Cože?“ otočil se na něj Albert, „zůstaň tady,“ rozkázal pak. Navlékl na sebe svůj kabát a odešel.
Černé auto tam stálo. Albert přejel rukou svůj kabát a pak na něj dvarát poklepal rukou. Najednou tam nebyl.
Muž v autě znejistěl. Ten, kterého hledal stál deset metrů od něj. Hleděl na něj, hleděl mu do očí a pak najednou zmizel.
„Kdo jste?“ ozvalo se najednou za ním a pak cvaknutí zapalovače. Ve chvíli byl v autě cítit tabákový dým.
„Zástupce firmy, která se zabývá ekonomickým poradenstvím,“ prohlásil muž. Ovalo se kovové natažení kohoutku.
„To není ta odpověď kteou chci slyšet,“ řekl Albert klidně.
„Jsem členem TFIS,“ odpověděl muž rezognovaně a vytáhl z podkabátu odznak. Albert očima přejel po odznaku.
„A proč mě hledáte?“ řekl Albert.
„Příkaz zhora,“ vysvětlil, „mám vás lokalizovat a ve správnou chvíli nechat zatknout.“
„To je pěkný,“ usmál se Albert. Agent pak ucítil jen slabé píchnutí na krku a usnul. Albert věděl kam jít.

Díky pro člověka

Jak se tak houpu,
Pořád ještě vím,
Jak se tak koupu,
Už pořádně nespím,
V krvi člověka jako kytice veliká,
Tak se tu koupu, houpu, křičím,
Pořád se třesu,
Pořád vím,
Jako zvuk, nic neslyším
Houpu se houpu,
Faleš skrz to vše,
Houpu se houpu,
a nic víc,
Nic víc mě nezajímá,
Jak se tak houpu, koupu, kičim, brečim,
Běžim, střílim, ranim, srazim, končim, a to všechno díky tobě.

Kapitola první - Skomírání

Albert seděl na zdi jako každou nedělní noc, u boku položenou nejvěrnější přítelkyni, pušku, která snad pamatovala císař pána. Albert už chodil dlouho po dlážděných ulicích tohoto starého města, byl zde snad déle než kterákoli kočičí hlava, kterých se pod jeho nohama denně vystřídali stovky. Albert už byl opravdu starý.

Krátké šedé vlasy které místy přecházely do barvy čerstvě napadaného sněhu trčeli k nebi, jako už desítky, neli stovky let předtím. Vrásčitý obličej, zapadlé modré oči a rty, přes které se táhla hluboká jizva, památka na dávnou, předávnou bitvu. Na sobě měl stále svůj oprýskaný kožený plášť, pod mínž se nacházela vypracovaná postava, odděna stejně tmavě. Jeho blankytné oči dopadli na jeho dlaně, na jeho silné prsty, zvláště na jeden z nich. Na ten, který byl z poloviny stříbrný, také památka na dávný souboj. Jeho silné nohy a černé kamaše na nich, tak staré, s tkaničkamy jako novými.
Odněkud z pod kabátu vytáhl cigaretu a bez prodlení ji bez jediného hlesu zapálil. Vtáhl obláček kouře a pak ho jeho vrásčitými rty vyfoukl a hleděl na město pod ním, jehož světla jakoby kopírovala oblohu nad ním. Seděl v klidu dál.
Najednou se vedle něj objevil modrý záblesk. Bez hlesu seděl dál a pokuřoval.
„Neměl bys kouřit,“ řekla postava, která se náhle zjevila vedle Alberta.
Kůži měla snad modrou jako onen záblesk. Hlavu měl protáhlou dopředu a ještě ji prodlužoval dlouhý hákovitý nos. Zezadu na hlavě měl půlkruh načepýřené kštice jasně bílých hlasů, který se vpředu spojoval s plnovousem týž barvy. Byl odděn podobně jako Albert, ale jeho postava byla vychrtlejší a o něco nižší. Na jeho prstech se nacházelo mnoho různých prstenů, na každém měl aspoň tři.
„Řekni mi něco co nevim,“ odpověděl Albert, „a slušností je nejdříve pozdravit, když už musíš přicházet touhle děsivou formou.“
„Co na tomhle vlastně sleduješ?“ zeptal se modrák.
„Na čem jako?“ zeptal se Albert.
„Hele, každej od nás ví, že tu každou neděli vysedáváš, jedeš jednu za druhou a koukáš dolu na město,“ odvětil bělovous a kývl dolů na město.
„Norberte, Norberte,“ podotkl stařec.
„Proslýchá se že stárneš,“ nahodil najednou Norbert.
„To sou mi novinky, to dělám posledních sto let,“ odsekl Albert, „tenhle dar nesmrtelnosti mi musel dát jedině ďábel,“ dodal a promnul si prsty oči.
„Vždyť ti ho dal anděl,“ podivil se Norbert.
„To je takovej obrat, víš?“ poučil Albert, „lidi ho používaj.“
„Jo, jenže lidi se dožijou tak pěta devadesáti a zaklepou bačkorama,“ usmál se Norbert, „tobě se na xichtě podepsali dvě světový války a furt ještě mladík zabíjí upíry.“
Albert odhalil holeň. Měl na ní velkou tržnou ránu.
„Co se ti stalo?“ vyjukaně vyjekl Norbert.
„Takhle si vklidu lovim démona a najednou mě škrábne do nohy,“ odvětil suše Albert.
„Co to bylo za démona?“ řekl Norbert.
„Démon ohně devátýho stupně,“ prohlásil Albert, „už jsem to hlásil.“
„Jo,“ zasmušil se Norbert, „a zranění neoznámíš, mladíku.“ Pak asi tři centimetry přejel rukou nad ránou. Rána srostla a dala se dohromady.
„Dík,“ řekl Albert a odhodil nedopalek cigarety.
„Asi vážně stárnu,“ začal najednou Albert, „dneska jsem narazil na skupinku upírů, za bílího dne, natřený nějakym silnym opalovacim krémem si počíhali na pěknou holku, a najednou z ničeho nic se na ní za bílýho dně vrhli. Byli čtyři a dali mi pěkně zabrat. Chytlo mě srdce.“
„Možná bys už měl hledat nástupce,“ poradil Norbert.
„Asi máš pravdu,“ řekl Albert a vytáhl další cigaretu. Norbert se zadíval na svou ruku s prsteny a pak pravil: „Už budu muset padat, tak se měj.“ A než Albert stačil cokoli říct zbyl po Norbertovy obláček modrého kouře. Albert odfoukl obláček z cigarety a pak se zadíval na světla pod ním.
„Asi bych měl taky jít,“ pravil klidně sám k sobě, v hlase s očekáváním, že ho snad uslyší myš, hledajíc dobky pod ním v parku, nebo vrabec, který usedal do svého hnízda. Potom srazil dohromady své boty a najednou byl pryč.

Mamon

Davida probudilo řinčení o mříže.

„Vstávej hajzle,“ křikl na něj dozorce, přejíždějíc obuškem po mřížích jeho cely.
„Jdeš ven,“ řekl a otevřel mu dveře. David se rychle zbíral. Vracel se snad ještě v horším stavu než sem přišel. Převlékl se v jedné místnůstce do civilu, poté dostal starý ranec se svými věcmi. Nandal si ho na záda a už se cítil venku.
Vyšel ven. Studený vánek mu pohladil tvář a konečně stál na něčem jiném než na chodbě věznice. Měl jasnou představu kam jít - jednoduše šel domů.
Vešel do bloku bytů kde před třemi roky bydlel. Došel ke svému bytu a už vytahoval klíče, když si všiml velké nálepky s nápisem „Exekučně zabaveno“.
„Kurva,“ ulevil si. Ta děvka Rosie zase v něčem lítá. Došel k vedlejšímu bytu a zaklepal na dveře. Otevřel mu jeho nejlepší přítel.
„Čau Marty, nevíš kam zmizela Rosie?“ zeptal se David.
„Bohužel,“ odvětil, „asi je zase v nějakym slumu.“
„Aha,“ povzdechl si David, „nemoh´ bych pár dní u tebe přespat než si najdu práci a bejvák?“
„No to asi ne,“ podotkl Marty, „víš tři roky jsou tři roky, hodně se toho změnilo, já teď mám ženu a děti.“
O pár minut později David kráčel pryč od svého bytu. Pořád mu znělo v hlavě to co mu řekl Marty a štvalo ho to. vydal se hledat Rosii. Vyšel z basy a je z něj bezdomovec.
David měl hlad. Neměl dost peněz ani na to aby si koupil jídlo. Procházel slum a hledal svoji již bývalou přítelkyni Rosii. Mělo mu to být jasné, říkal si pro sebe, stejně ho přece ani nenavštívila v base, když seděl. Co si kurva myslí že ta jeho děvka může dělat? Rosii našel.
Už to nebyla ta krásná blondýnka, kterou znal. Blonďaté vlasy teď byli mastné jako papír od hotdogu a byla kost a kůže. Její skelný pohled znamenal, že je buď totálně sjetá nebo že má absťák. Když ho uviděla pokusila se zvednout z hromady hadrů a kartonových krabyc, na kterých se válela.
„Čau Dave,“ vydala ze sebe, „jak se máš?“
„Dost špatně,“ křikl na ni David, který cítil jak brunátní, „právě jsem vyšel z lochu a zjistil jsem, že můj byt je zabavenej. Co se kurva stalo?“
„Víš já potřebovala peníze,“ zamumlala nepřítomě.
„A na co? To bych teda rád věděl?“ rozkřikl se na ni David.
„Na hérák,“ řekla nepřítomě a položila hlavu na hromadu odpadků, „hele, já se ti za ten byt omlouvám, je mi to vážně líto.“ David se neudržel. Chytil ji za předloktí a zdvihl ji. Rosie se snažila bránit. Křičela. David jí třikrát uhodil do tváře a pak ji pustil zpět do hromady hadrů. Poté se otočil a odešel. Slyšel jen tlumené zvuky Rosiina pláče.
Začalo se stmívat. David začal litovat, že ho pustili právě na podzim. Do ulic se rychle dostavil chlad. David se uchýlil k jednomu z hořících sudů. Pokoušel se zahřát. Mnul si ruce a hřál je nad ohněm. Pak si David vzpoměl, že má mezi věcmi poloprázdný balíček cigaret. Potřeboval jednu na uklidnění. Rychle ho vindal z vaku. Třesoucími prsty vytáhl cigaretu a pokusil se ji v sudu zapálit. Snažil se, aby se nespálil o oheň. Cigareta ne a ne chytnout.
V tom se najednou objevila čísi ruka. V ruce držela zlatý zippo zapalovač, jehož plamen připaloval cigaretu. Před Davidem stál muž o něco vyšší než on. Byl velmi elegantní. Na sobě měl černý dvojřadový oblek, černé kalhoty. Usmíval se rudými rty a jeho oči vypadali sice upřímě ale stejně v sobě měli nádech jakési úlisnosti.
„Děkuju,“ vydral ze sebe David.
„Není zač,“ usmál se onen muž, „rád pomáhám lidem.“
„Aha, a jak víte že potřebuji pomoc?“ zeptal se David.
„Jednoduše, stojíš tu u sudu a snažíš se připálit si bůh ví jak starou startku,“ prohlásil onen muž a byla to pravda, „dovol abych se představil, jmenuji se Charles Mamon.“
„David,“ reagoval David.
„Je něco co by sis teď přál?“ zeptal se onen záhadný muž, „úplně cokoli.“
„No přál bych si ležet v pětihvězdičkovém hotelu v novém pižamu a s novým oblekem,“ řekl David ironicky.
„Výborně,“ usmál se muž a vedl ho ulicí k černému autu.
David šel nevěřícně za ním
U auta stál řidič, který oboum podržel dveře. Auto jelo do bohatší čtvrti.
„Můžu se na něco zeptat?“ zeptal se David, který se uvelebil v sedačce auta.
„Ptej se,“ řekl muž.
„Mám vám nějak říkat?“ otázal David.
„Mamon stačí,“ odvětil s úsměvem.
.Zastavili u ohromného domu, nad jehož vchodem bylo velkými písmeny napsáno „Capitanissimo“. Řidič opět objema podržel dveře a nechal je vystoupit.
Došli k recepci.
„Tak objednávej,“ řekl Mamon, kterýse opřel o pult recepce
„Dobře, přál bych si prezidentský pokoj,“ řekl David recepční.
„A mohu se zeptat s kým mám tu čest?“ zeptala se recepční. David se představil.
„Mohl byste mi dát zálohu?“ vyzvala ho recepční.
„Řekni, že jsi ji složil,“ nabádal ho Mamon s úsměvem.
„Už jsem ji složil,“ opakoval David. Recepční okamžitě zbystřila a potvrdila jeho slova. Pikolík ho zavedl do jeho pokoje. Byl více než honosný. David udělal věc po které dlouho toužil – vykoupal se. Poté se zabalil do osušky. Na jeho posteli leželo nové tmavomodré pyžamo. David se oblékl a zalezl pod peřinu. Hned usnul.
Ráno ho probudil sluneční paprsek.
Před oknem stál Mamon, ruce měl za zády a usmíval se.
„Máš dneska pohovor na práci, budeš dělat v jedné firmě manažera,“ řekl.
„Cože?“ vyhrkl rozespalý David , „vždyť já o manegmentu nevím vůbec nic.“
„Ale vždycky sis to přál, pomůžu ti tu práci dostat,“ řekl Mamon. Najednou někdo zaklepal. Mamon otevřel. Vešla servírka se snídaní.
„Nasnídej se, ve skříni máš oblek, sejdeme se na recepci,“ řekl Mamon. David dlouho nejedl něco takového. Chutnalo mu. Měl vejce se slaninou a toasty. Poté šel za Mamonem. Opět se vezl oním černým autem, ve kterém se vezl s Mamonem i prve, tentokrát jeli někam jinam.
Zastavili před ohromnou moderní tmavou budovou. Mamon opět vystoupil a David ho následoval.
„Takže tohle bude tvoje nová práce,“ usmál se, „budeš pracovat u firmy McFugget a spol.“ Vešli do budovy. Okamžitě byl na řadě s pohovorem, to se Davidovi ještě nestalo. Pohovor proběhl velmi úspěšně a už odpoldne byl přijat. Měl nové firemní auto, vlastní kancelář a sekretářku. Všechno se mu najednou dařilo, akorát si nepamatoval, že by někdy do oné firmy posílal svůj životopis nebo motivační dopis.
Druhý den ráno nastupoval do svého nového auta. Nelámal si hlavu, jestli si bude vědět rady nebo ne. Když přišel okamžitě byla schůze. Seděli kolem stolu, sedělo jich tam asi dvanáct. David nebyl schopen rozeznst o čem mluví. Co ho zaujalo byla jeho nová spolupracovnice: Dáma v úzkém kostýmku s velkým výstřihem. Byla to velmi krásná žena, opravdu ho přitahovala. Najendou měl pocit jakoby se zastavil čas.
„Chceš ji?“ zašeptal najednou Mamon do jeho ucha. David přisvědčil.
„Máš ji mít, dnes v sedm v klubu Starshine, buď tam včas, má ráda dochvilnost,“ řekl Mamon, „ostatní nech na mě.“
Najednou se schůze kolem něj zase rozproudila. Cítil za sebou Mamonovu přítomnost a viděl ho ve skle okna místnosti. S nicněříkajícím úsměvem a rukama za zády stál a opíral se o zeď.
Když schůze skončila David došel k sobě do kanceláře. Přišlo mu, že se přibližně celý den neděje nic. Dostal na stůl jen několik listin k podpisu. Po práci udělal to, co mu řekl Mamon. Šel do klubu Starshine. Po schodech sešel do místnosti chabě osvětlené. Zastavil se u šatny, že si chce uložit svůj kabát. Šatnářka ho s úsměvem přijala a vydala mu malý žeton s číslem. David se už už chtěl vidat do klubu, když mu někdo ťukl do ramene. Stál tem Mamon, v ruce třímal puget rudých rúží a se slovy „má je ráda“ mu je vrazil do ruky.
„Mimochodem, jmenuje se Barbara,“ dodal Mamon. David sešel do víru dění v klubu. Uviděl Barbaru, sedíc samu u stolku. Došel k onomu stolku a podal jí růže.
„Děkuji,“ usmála se.
„Nemáš zač Barbaro,“ řekl mile David. Barbara na něj pohlédla a natáhla ruku. David ji stiskl a představil se.
„Půjdeš tančit?“ zeptala se. David přisvědčil, vzal ji za ruku a vtáhl do víru tančících lidí.
„Pojď,“ smála se Barbara asi o čtyři hodiny později v hotelu Capitanissimo. Rychle vlezli k Davidovi do pokoje a Barbara se okamžitě svalila do postele. David na ni nalehl. Barbara se usmála.
Davida ráno probudilo řinčení mobilního telefonu. David vstal z postele a rychle ho vytáhl z kapsy kalhot. Stiskl tlačítko přijmout a přiložil ho k uchu. Ozval se muž, který se ptal po něm.
„U telefonu, co se děje?“ reagoval pohotově David.
„Musíte sem přijet, stala se hrozná věc,“ pravil onen muž, „vaše nadřízená se vybourala v autě, na místě zemřela, byl jste prozatimně jmenován na její místo, byl vám okamžitě zvýšen plat a tak dále, poslali jsme pro vás auto.“ David nevěděl co si má myslet. Bylo mu líto života kolegyně, kterou prakticky neznal, ale zároveň byl rád že byl nejspíš povýšen. Oblékl se a vydal se k autu, které tam na něj již čekalo. Barbara jela s ním. Dojeli do firmy, kde už na něj čekal menší obtloustlý muž, který ho odvedl do jeho nové kanceláře. V kanceláři stál Mamon, opíral se o jednu ze stěn a usmíval se. Když onen obtloustlý muž odešel, otočil se David na něj.
„Koukám že si povýšil,“ usmál se Mamon.
„Nemáš s tím nic společného že ne?“ zeptal se David.
„S tím povýšením nebo s tou nehodou?“ řekl Mamon.
„S obojím,“ vyhrkl David.
„S povýšením – ano, ale nebyl bych schopen pro tebe zinscenovat nehodu,“ objasnil Mamon, „no už budu muset jít.“ Otočil se a odešel. David zasedl za stůl. Den opět ubýhal hladce. Večer pak se někde sešel s Barbarou, s kterou skončil na pokoji. Takhle mu ubýhal čas asi další tři dny pak ho zase probudil telefon. Rychle ho přiložil k uchu.
„Stalo se něco hrozného,“ ozval se vyděšený hlas „, někdo podřezal generálního ředitele, byl jste prozatimně jmenován do jeho funkce.“ Davida najednou po celém těle zamrazilo. Rychle skočil do auta a jel o práce. Byla tam policie. Hned se k němu přitočila jakási formálně vypadající žena.
„Dobrý den,“ řekla , „Joan Hurtová, poručice.“ Zdvihla mu před oči odznak. David se také představil.
„V jakém vztahu jste byl se zavražděným?“ zeptala se.
„Nadřízený - podřízený?“ odpověděl David nejistě.
„Jak dobře jste ho znal?“ zeptala se.
„Moc dobře ne, jsem tu asi týden,“ řekl David.
„Dobře, děkuji,“ řekla , „nevzdalujte se z města, ještě si vás přizveme k výslechu.“ Davida se poté ujal onen tlustý plešatý muž, který ho dovedl do jeho nové kanceláře. Opět se v ní setkal s Mamonem.
„Teď jsi generální ředitel jak koukám,“ usmál se Mamon.
„Prozatím,“ odvětil David a odložil si.
„Výborně, jsi na dobrém postupu,“ řekl Mamon. David si uvědomil, že má pravdu. Cítil, že má vše co si kdy přál: Hezkou a spolehlivou přítelkyni, dobrou práci a bydlel v pokoji pětihvězdičkového hotelu. Práce mu šla od ruky a pořád měl dost volného času.
„Pojď,“ smála se Barbara a táhla ho do pokoje. Opět si lehla na postel a stáhla mu bundu. On jí začal stahovat top. Ona mu začala vjížďet rukama na hruď. Najednou se ozvala rána. Do dveří naběhlo několik mužů se zbraněmi, za nimi poručice Hurtová.
„Zatýkám vás za několikanásobnou vraždu,“ prohlásila a přečetla mu práva. Jeden z policistů mu nandal želízka. Když ho táhly chodbou ohlédl se. Otevřenými dveřmi viděl polonahou Barbaru a usmívajícího se Mamona.
Výslech i soud probjehli pro Davida neúspěšně. Našli jeho otisky na vražedné zbrani a na ráfku kola onoho auta, kterému se stala nehoda – prý mu někdo přestřihl přívod brzdové kapaliny. Seděl znovu v cele. Byl naštvaný. Věděl, že nic takového neudělal, co se tedy stalo? Bral v úvahu jediného strůjce – Mamona.
„Mamone ty hajzle!“ rozkřikl se. Byl zoufalý.
„Ale to ty jsi hajzl,“ ozvalo se z temného rohu cely. Vyšel z něj Mamon.
„Co jsi zač?“ zeptal se David.
„Jsem démon,“ řekl chladně Mamon.
„Na to ti neskočím,“ řekl rezignovaně David.
„Jsem démon, který se živý lidskými tužbami,“ začal vysvětlovat, „ty jsi byl tak dobrý objekt, až to nebylo hezké. Vězeň, jehož holka je narkomanka a zabaví jí byt. Nemůže dělat nic, tak se obrátí na někoho, kdo se zdá být mecenáš a když jsi dosáhl všeho co sis přál začal jsem plnit přání někomu jinému, Hurtové. Tak si přála vyřešit velký případ a já jí ho dal. Víš, nejjednoduší způsob jak získat pro mě potravu je splnit nekomu tužbu takže jediný kdo na tom tratil jsi byl ty, kterého odsoudili na čtyřicet let za dvojnásobnou vraždu, kterou nespáchal. Není to sranda?“
David se neudržel a skočil po něm. Mamon tam však už nebyl. David se uchýlil do rohu své cely a plakal jako malý kluk.

Duše básníkova

Jako světluška v lahvi,

Všechno se zdá tak snadný,

Jako mít vlastní hlavu v ocelový kleci,

V kleci kde se dějou divný věci,

A přece tak naivní, tak naivní přeci.

Jako duch světem, Reálný ve vlastní hlavě,

Vidět věci který ostatní okem nevidí,

Pořád běžet vyděšen životem,

Vystrašen i v místnosti z oceli,

Žít s ostatníma ve vlastní hlavě,

Prej přehnaná introverze,

Jak nějaká vnitřní extraverze,

Moje ztrápená duše básníkova.

bez vyššího smyslu za vyšším smyslem se hnát,

Znovu sám v sobě umírat,

Pořád jen s přáteli ve vlastní hlavě,

Jako tygr v kleci, a já tam s ním,

Jako plaňky plotu je ta moje mysl,

Nic víc snad nemá smysl,

A jak se snažim jí ven tím víc jsem uzavřen,

A zas a znova ta moje duše básníkova.

Minotaurus v labirintu na svého Persea čeká,

Já můžu čekat akorát na smrt,

Něce co valí se jak vlna zastavena horami,

To jsem já v mysli zastaven vlastními zlobami.

Bezvědomí

Padám do vědomí,

Pomalu a jistě,

Snad se nenajdu příště,

Až se budu ztrácet z povědomí,

Pomalu padám do nevědomí,

Do slastného umrtvení,

Jak nohavicův mikymauz,

Jen raus raus,

Raus k povědomí,

Tak radši to bezvědomí.

Povídka jedna, prozatím bez názvu

Ani nevim jak, probral jsem se. Nevim kolik z vás zažilo ten pocit, že jste se probudili, bolela vás hlava a byli jste na neznámém místě bez vědomí kolik je hodin a jak jste se tam dostali, dokonce jste si pořádně nepamatovali co jste dělali před tím.
Právě tohle se stalo mě.
Seděl jsem na podlaze jakéhosi potemnělého kamrlíku, jehož stěny byli částečně nasáklé vodou a na některých místech vyrůstala jakási černá plíseň. Byl jsem přímo mezi párem dveří, pomalu jsem vstal, trochu se mi točila hlava a z jakéhosi neznámého důvodu jsem měl záhadnou křeč v levém zápěstí. Udělal jsem s ním malý kruh a zkusil dveře po své pravici.
Klika cvakla, dveře však byli zamčené. Zkusil jsem druhé dveře. Šli v pohodě otevřít.
Vyšel jsem z nich a ocitl jsem se na podivném místě.
Nacházel jsem se podle všeho v městě. Kolem se tyčili do nebe ohromné věžáky, všechny za stejného bílého od pohledu hrubého materiálu. Stál jsem na chodníku z obyčejného šedivého asfaltu, který měl asi tři metry. Mezi druhou tranou ulice a dalším chodníkem ležela vozovka, podle všeho nepoužívaná, nejelo na ní ani jedno vozidlo. Chodili tu lidé. Všichni měli kamenný výraz, žli ve stejném zástupu, všichni jakoby šli na pohřeb. Pokusil jsem se několik lidí oslovit, nereagovali na mě.
Najednou mě cosi zatahalo za rukáv. Byla to malá holčička, asi devítiletá. Pod rukou třímala medvěda a měla na sobě bílé šatičky.
 „Ztracenej?“ ozvalo se za mnou. Ohlédl jsem se. Byl to jakýsi muž, asi stejně starý jako já. Přisvědčil jsem. Přisvědčil jsem.
 „A odkud jsi?“ zeptal se.
 „Nevím co tu dělám a jak jsem se sem dostal,“ pravil jsem ponuře.
„Můžu tě zavést za vědmou,“ odpověděl onen mladík, „jestli teda chceš.“
„Za vědmou?“ podivil jsem se, „myslíš že věřim na mystický jevy a věštění z čajovejch lístků?“
 „Ne, je to ženská, která ti prostě dá vysvětlení,“ odpověděl, „občas se to celkem hodí, zapomeň na stereotyp o bábách, který seděj na trojnožkách a hleděj do budouctnosti skrz křišťálovou kouli.“
Zamyslel jsem se. Odehrával se ve mně jakýsi vnitřní boj mezi racionalitou a iracionalitou existence vědmy. Zvítězila iracionalita s racionálním vysvětlením, že když už je situace kolem mě tak iracionální, nebude vadit když bude iracionální trochu víc. Přitakal jsem.
Vydali jsme se spolu ulicí, prostředkem. Kolem proudili dva černí hadi podivných netečných lidí. Raději jsem si snažil zapamatovat cestu, kdyby se něco stalo. 
„Co že si to řikal, že děláš?“ ozval se náhle onen mladík.
 „Neřikal jsem co dělám,“ odpověděl jsem a zamyslel jsem se, „vlastně to sám nevím, dodal jsem po chvíli. „Je to divný místo tohle,“ prohlásil mladík a přejel si rukávem přes tvář. Prošli jsme několik ulic.
 „Co tu vůbec děláš ty?“ optal jsem se. Mladík vypadal, jako by byl uveden do rozpaků.
 „Tak různě,“ pravil po chvíli, „někde pomůžu, někde něco zařídim a podobně.“
 „Co je to vůbec za místo?“ zeptal jsem se.
„A jak já to mám vědět?“ ohradil se onen mladík a vedl mě dál. Šli jsme opravdu dlouho a začalo se stmívat. „Musíme někde přespat,“ řekl mladík. Necítil jsem se unaven. 
„V pohodě,“ řekl jsem , „můžeme ještě jít.“
„Ne,“ řekl mladík s jakýmsi rozhořčením v hlase, „musíme se schovat.“ Rychle mě zatáhl do jednoho věžáku. I ostatní lidé se cpali do domů a zavírali za sebou dveře na petlice.
 „Co se to děje?“ ozval jsem se, když jsme se posadili na schodech a svítilo nám jenom slabé světlo žárovky. „Dojdu se podívat, jestli tu nemá někdo pivko a něco k jídlu,“ ozval se za chvíli, vstal a odešel. Najednou se objevil někdo jiný. Ona malá holčička s mědvědem. Zatahala mě za rukáv.
„Potřebuju ti něco říct,“ zašeptala. Cítil jsem se pobaven tím, že malá holčička mi potřebuje něco říct. Vzala mě za rukáv a táhla mě do jakéhosi suchého sklepa.
 „Tady chce každý tělo,“ řekla, když se za námi zaklapli dveře, „musíš si dávat pozor.“
 „Cože?“ pousmál jsem se dívčinným slovům.
 „Pochopíš včas,“dodala.
 „Můžeš mi říct, proč po západu slunce nikdo nechodí ven?“ zeptal jsem se opatrně.
 „Přeci kvůli tomu zvířeti,“ řekla a šla ke schodům, kde stál onen mladík s dvěma lahvemi piva a nějakým jídlem. Ustlali jsme si všichni tři pod shody. Zdál se mi podivný sen. Šel jsem po temné cestě a na ní to leželo. Mrtvé tělo holčičky s rozdrásaným hrudníkem. Tu holčičku jsem znal. Byla to ta holčička, co mě onen večer varovala. Chtěl jsem se probudit z toho snu, ale nešlo to, viděl jsem její tělo, jak se na mě kouká jejíma očkama bez jiskry a náboje, jak jsem bezmocný a nemohu jí pomoci. Ráno když jsem vstal, holčička tam nebyla.
 „Můžem pokračovat,“ ozval se onen mladík a vstal, „Vědma už bydlí blízko.“ Pokračovali jsme dál. Po ulicích zase proudili lidé v oněch černých homogeních davech. Prošli jsme několik ulic a uliček, o něco méně než předešlý den a nakonec jsme došli k jakémusi baru.
 „Tak tady to je,“ prohlásil s úsměvem mladík. Vešli jsme dovnitř. Byl to zaplivaný lokál se starým barmanem. Vybavení baru obsahovalo jeden biliárdový stůl, několik jídelních boxů a několik stolů, uzpůsobených pro tanečnice u tyče. Ty tu opravdu tancovali. Mladík se pousmál.
 „Támhleta v tý černý podprdě je vědma,“ řekl, „běž napřed, já si dojdu pro pivko.“ Došel jsem k onomu stolu a sedl jsem si. Byla opravdu krásná, vyzařovalo z ní jakési charisma. Její černé vlasy, které se vlnily při každém jejím pohybu, tmavé oči, jenž nabývali jakési mysteriózní hloubky, její útlý pas.
 „Takže ty hledáš vysvětlení?“ zeptala se a otřela se o tyč. Přikývl jsem.
 „Můžeš se třikrát zeptat,“ špitla mi najednou do ucha.
 „Co se děje?“ vyhrkl jsem, ani nevím jak.
 „A pamatuješ si tohle?“ usmála se. Hlavou mi najednou proběhl rychlý sled obrazů. Já. Klesá mi hlava na rameno. Jsem v bíle vykachlíkované místnosti. Na zemi se leskne žiletka a voda. Skrz tu vodu se rozlévají rudé potůčky. Ty potůčky tečou z mého zápěstí. Předemnou byl zase bar. Tančenice vědma zaujala jednu ze svých provokativních poloh.
„Chápeš?“ ozval se její hlas, „jsi někde mezi, mezi životem a smrtí, výběr je na tobě.“
 „Co teď mám dělat?“ zeptal jsem se. Byla to první otázka, která mě napadla a zdála se mi nejlepší.
 „Musíš odemknout dveře, dojít k nim zpět,“ pravila, „ty se musíš stát klíčem, jsem si šel přes nápovědy, teď musíš zpátky. A tvoje třetí otázka?“ Přisedl si onen mladík a zálibně se podíval na svíjející se vědmu.
„Co znamená, že každý chce tělo?“ napadla mě otázka.
 „Tady je jenom tvoje duše, ta postupně zdegeneruje, když tu zůstaneš dlouho a nenajdeš klíč, nebo není, potom jenom bloumaj zdejšíma ulicema a snaží se najít někoho, kdo se do těla vrátit může a to mu ukradnout,“ vysvětlila Vědma, „jako tady pán,“ kývla k mladíkovy. Ten najednou vyskočil ze židle a rozběhl se skrz bar. Než mi došlo, co se děje byl prakticky venku. Nebyl jsem špatný běžec, proto jsem doufal, že ho dostihnu. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Po paměti jsem běžel skrz ulice a běžel jsem za ním. Běželi jsme vytrvalý běh, běželi jsme dlouho. Čas jsem nevnímal, ani bolest v kolenou. Přišlo mi, jakobych běžel Maraton. Věděl jsem, že všechno je teď o životě a smrti. Můj protivník byl vytrvalejší. Začínalo se stmívat a lidé mizeli z ulic, já měl strach z věcí kolem sebe. Slyšel jsem o podivném monstru. Kolem již byla tma, bylo velmi špatně vidět. Najednou se ze tmy s řevem vyřítilo a skčilo to mladíkovi do obličeje. Byla to ona dívenka. Neměl jsem čas jí poděkovat. Doběhl jsem ke dveřím, prošel skrz ně. Byl jsem opět v kamrlíku, pak jsem prošel druhými dveřmi.