úterý 4. prosince 2012

Kapitola čtvrtá Rada


Albert šel po ulici, najednou na chvíli zavřel oči a stiskl malý přívěsek, který měl na krku. Pokračoval dál. Prošel třemi ulicemi a pak vešel do jednoho antikvariátu.
„Přejete si?“ zeptala se stařenka za pultem.
„Jdu na radu Karolíno,“ řekl Albert suše, „já jsem jí svolal.“
„Tak pojď,“ řekla chladně Karolína a zavedla ho před zrcadlo, poté před ním přejela rukou a najednou jakoby Alberta vtáhlo pryč.
Albert se ocitl uprostřed kruhu, okolo kterého se vyvišovali ve stupních sedačky a na nich seděli rozliční tvorové. Napravo od něj byli odděny růnými barvami, to byli zástupci různých ras, byla jich tu většina, na druhé straně seděli muži a ženy odděny pouze v černé, to byli strážci, mezi které Albert také patřil. Oni strážili aby lidé nevěděli že existují ty rasy. Za ním se nacházel vysoký stůl, za kterým seděl předseda rady, který měl právo udílet slovo a vetovat případné návrhy, vedle něj seděl písař a z druhé strany nejvyšší strážce, v současné době byl předseda stařičký muž s dlouhým plnovousem a žádnými vlasy. Na sobě většinou měl šarlatový háv a kolem krku měl šál předsedy, jeho odznak. Byl to Albertův starý přítel.
Za ním se tyčila ohromná hliněná postava: Golem.
Golem byl náhradním tělem jednoho učence s velice těžkým jménem, takžemu všichni říkali Goleme. Aby zachoval svou existenci uzavřel svou duši do golema, teď fungoval jako rádce předsedy.
„Legitimuj se strážče,“ vyzval Alberta předseda.
„Albert, strážce třináctého stupně, kategorie nemrtví, vysávači, nepřesně zaměřený,“ prohlásil.
„Důvod svolání,“ pokračoval předseda.
„Projednání faktu, který se týká mého neúplného zaměření,“ řekl Albert.
„Začněte,“ řekl předseda.
„Drazí zástupci,“ začal Albert, „chtěl bych vás upozornit na něco co se v nedávné době mě uskutečnilo. Jeden ze zástupců upírů mi řekl že některé z ras chtějí převzít vládu nad touto zemí.“
„Zase žvásty, a pořád jenom žvásty,“ ozval se najednou něčí hlas.
V kruhu mezi tribunami se oběvil další muž. Byl vysoký a štíhlí. Byl odděn do černého pláště strážců. Z jeho mrtvolně bílé pleti zářil pár žlutých očí a z jeho vzhledu čpěla arogance a jakýsi podivný šarm.
„Damnione,“ ozval se předseda, „nebylo ti dáno slovo.“
„Promiňte, ale neudržel jsem se, když tento ohavný muž dí na mou rasu takové pomluvy a lži, má snad pro svá tvrzení důkazy?“ řekl asketický muž. Albert zašmátral v kapse a vytáhl malý pytlík. Hodil ho před předsedu na stůl. Předseda se usmál a vysypal obsah pytlíku do malé misky a pak do misky ukápl z malé skleněné lahvičky červenou tekutinu.
„Ať ty co se plížíš v temnotách v prach proměněný promluv k nám démone pekelný,“ mumlal předseda, „dej mi pravdivé vysvětlení.“
Miska se rychle začala plnit bublající karmínovou tekutinou.
„Kdo jsi?“ zeptal se předseda.
„Démon lovu, upír,“ ozval se hluboký hlas.
„Co bylo tvým posláním?“ poračoval předseda.
„Ovládnout tajné složky tohoto státu,“ odpověděl.
„Kdo ti zadal tento úkol?“ zeptal se předseda.
„Jeho jméno se dozví ten, kdo našel mě,“ řekl hlas a miska vybuchla.
Několik osob vstalo ze židlí a začalo se překřikovat.
„Ticho!“ ozval se rozlehlý hlas. To promluvil Golem.
„Předsedo, žádám o slovo,“ ozval se náhle hlas. Byla to zástupkyně upírů. Tmavovláska s bílou pletí a modrýma očima stála na svém místě v dlouhých černých šatech.
„Uděluje se,“ řekl předseda.
„Chci říct že jako zástupkyně v této radě ani jako královna mého lidu nemám se zmíněnou konspirací nic společného,“ řekla, „zaváži se čímkoli k tomu že mluvím pravdu.“
„Jistě si uvědomujete závažnost věci,“ promluvil Golem na místo předsedy, „proto vás žádám o rituál pravdy.“
Královna přikývla a sestoupila do kruhu. Natáhla ruku a dlouhým kovovým nehtem si přejela přes předloktí.
„Nechť tato krev spálí tuto zemi a spálí s ní i mě pokud mám něco společného s oním spiknutím, o kterém zde bylo mluveno,“ řekla suše. Když dopadla kapka na zem vsákla se a víc už nic.
Předseda přikývl.
„Mohl bys Alberte říct které všechny rasy jsou zahrnuty do tohoto spiknutí?“ zeptal se předseda.
„Vysávači a nemrtví,“ prohlásil Albert.
„Nechť se po zasedání dostaví všichni zástupci vysávačů a nemrtvých této rady, včetně vás paní zástupkyně, dostaví na prověření,“ řekl předseda, „zasedání končí.“
Albert vyšel z kruhu a vidal se k východu, který byl nejblíže jeho kutlochu.
„Alberte, počkej,“ zastavil ho najednou čísi hlas. Byla to žena. Brunetka s očima kočky, hnědými jako pár tmavých kaštanů. Její medovou pleť na ubličeji zdobili malé rtíky a její tělo i když drobné bylo velice krásné.
„Co si přeješ Alice?“ zeptal se Albert unaveně.
„Jak si představuješ tu tvou revoltu?“ zeptala se.
„Co tim myslíš?“ podivil se Albert.
„Já jenom že nejsi nejmladší, nikdo z nás není,“ usmála se.
„Jo, ale většina z nás má nekonečnej život a ty ještě ke všemu nekonečný mládí,“ prohlásil Albert, „a Norbert je na tom nejlíp protože ho může zranit jediná věc na světě a to je....“
„Sakra poslouchej!“ přerušila ho Alice. Albert ztratil na chvíli řeč.
„Neni nás dost, abychom vedli bitvy jako před sto lety,“ řekla, „uplynulo hodně od doby kdy sem se narodila! Věci se měněj.“
„Mám mladou krev,“ prohlásil Albert.
„Cože?“ vyhrkla Alice, „vždyť jí je na světě tak málo.“
„Ježiš,“ otočil oči v sloup Albert, „myslim že mám učně, moh by mít větší naděje než my všichni dohromady.“
„Jo takhle,“ usmála se chápavě Alice, „jen tak dál.“

neděle 2. prosince 2012

Tak jsem se ocitl na světě


Tak jsem se ocitl na světě,

Nahej a uřvanej,

A nějak začal chápat chod světa a dějin,

Že o co si neřeknu tak mít nebudu,

Že všechno v životě je jednou, víckrát ne,

Že hlavní žít i se ctí zemřít,

A na hlavu si nenechat srát,

Že každej člověk je ve svý podstatě monstrum,

Že patologie neni jen na pitevně ale i v lidský hlavě,

A že život je jenom příprava na rychlej a bezbolestnej skon,

Státi se kmetem velebným že může si přát jen člověk s růžovým světem,

Že pár let pro život stačí,

To, že nemá cenu bohatnout, když budu stejně okraden,

Že i za prsty k přísaze zdviženými se lež skrývá,

Že všechna hezká hudba má podklad bolesti,

Že každý stát má v sobě jeden další,

Že nemá cenu brečet kvůli zesnulým,

Že všechno má na svědomí mafie,

Že je jedno jak se kdo cejtí, všem je jedno jak mě je,

Že škola je jako kladivo do hlavy bušící,

Že dekadent je vždycky mimo,

Že deprese je cesta k poznání,

Že odmítnu k vraždě doznání,

Doznání k vraždě osoby jménem Fráňa,

Ať odpustí mi jeho máma.

Než noc černým sametem vše pokryje


Než noc černým sametem vše pokryje,

Chci ještě vidět slunce,

Až se vše rudou zalije,

bude pozdě,

Kohout už nebude potřeba,

Nic, ani krajíc chleba,

Všechno se ve tmě ztratí,

Ani Edison nepomůže.

Než noc černým sametem vše pokryje,

Nechám tu tuhle otlučenou schránku,

To vám na památku,

Abyste jí stejně spálili.

Než jí spálíte, Kapkami moře jí skropíte,

I přes mou nevoli,

Tak mořem zbrocený,

Zpět do zemí nekonečných.

Noc mě brzy černým pláštěm pokryje vy supi,

Plášť se v řeku rozlije,

Pak bude pozdě litovat,

Pak bude pozdě,

Noc mě brzy černým pláštěm pokryje,

Pak bude pozdě litovat,

Litování tedy nechám na vás,

Víc od vás stejně nedostanu.

Lenochod


Jeden lenochod se kdysi zeptal mě,

Zda vidím svět stejně úžasně,

Hleděl jsem na něj užasle,

A trochu začal koktat.

Pak ze mě vypadlo: modře,

A on pravil dobře,

Snažíc se to zakecat,

Počal jsem vzlykat.

Ten lenochod se mě pokusil utěšit,

Já se nenechal konejšit,

Jsem já snad jeho dítě?

Já jsem homo sapiens,

Doufám že superior,

Abych nemusel nosit výrobky značky dior,

Já totiž toužím smát se vaším myslím,

Ať už si myslim co si myslím,

Jelilož mě urazila vaše povýšenost,

Nalezl jsem tuto směšnou činnost,

A tak jsem se stal přijatelnějšim.

Tak se to povedlo


Tak se to povedlo,

Sem znovu na koni,

Volá na mě podkoní,

Stačí ti jednu sutbu dát,

Pak si už nebudu hrát,

Tak se to povedlo,

Říká podkoní,

Na stěně visí štěně,

Drzé pískle z večera,

Dožadovalo se podpory,

Optimismem neoplývám,

S davem nezplývám,

Jen tak se usmíväm,

A co na tom?

Oplývám zlatem.

Peří


Všechno se zas kolem točí,

Koukám z vočí do voči,

Lebce bez jednoho oka,

Jak Hamlet proti světu ukrutníkü,

Mohu pozvednout motyku.

Z kamene meč máš,

Přec se nebráníš,

Z kamene meč maš,

Přec se nehájíš.

Všechno klesá,

Perí z nebe,

Brzy bude po mě,

Peří pomalu klesá,

Vidim jen toho děsa,

Směje skrz kouř,

Na kameni po bibli sedim,

Svěcenou vodou se pálim,

Nic nepřijde,

Po hodinách niceho vše přichází,

Nic nepřijde.

Meč z kamene máš,

Stejně ho nepoužíváš,

Jehly v hlavě máš,

Stejně se nezajíkáš,

Prší peří,

Lepé peří lepým děvám,

Padá na líce,

Prší peří,

Na meč z kamene,

Ne že ne,

Opravdu naposled.

Naše doba


Naše doba nám přinesla krásu,

Krásu ve věcech, za který by sme se možná měli stydět,

Co nám přinesla minulost, současnost a přinese budoucnost,

Na sračky na který sme hrdý,

I když nejsou nijak tvrdý,

Je nám jedno že nám někdo sere na hlavu,

A my někomu dalšímu,

No Neni to sranda?

Jako koláč kterej pořád mění,

Stejně všichni dosáhnem vlastního zapomění,

Tančeme si na vlastnim hrobu,

Vykašlem se na záhubu,

Víno ať nám proudí pod kůží,

Všichni se mi podřídí,

Ať si klidně smažený kuře řídí svět,

Už nemusíme zabíjet,

A smutkem se ubíjet,

Zapojme se do týhle bezvýchodné utopie,

Snad se na nás bůh nevyblije.

Všichni si tu libujeme po uši ve sračkäch,

Svět prej nabírá na obrátkách,

Jenom mi zpomalujem,

Náš svět si vybarvujem,

Tak si ulevujem ve věcech každodení potřeby,

Až zjišťujem že nedosáhnem úlevy,

Nic měnit potřeba neni,

Je to ta utopie ve který sme šťastni.

Už nesnažim se,

Po uši ve sračkách,

V mixéru s váma všema,

Už nesnažim se vyplavat.

Golem


V mozku mäm dvě kola,

Která do sebe perfektně zapadají,

A mezi nimi jsem já,

Drcen svým mozkem,

Svou hlavou,

Drcen zevnitř,

Není potřeba citu pro mě,

V klidu sečkám v bolestech,

Už jen chvilku maličkou,

Pak spatřím pláň ráje celičkou,

Jako golem stojím proti větru,

Kdoví jestli přežiji,

Omýlána je moje hliněná schránka,

Nechť zatracen jsem pomalou erozí,

Aspoň pro vítr budu přijatelnějsí,

Odnese mě vstříc dýmu již rozpadlých,

Dál se pak ponesu s ním,

Mezi jasnými křišťály, já- hlína neproniknutelná

Filosofická úvaha poetistického ražení s nádechem expresionismu a surrealismu


Tiká nám to už naposled,

Potom budem muset zavolat opraváře,

Těšíme se furt tý samý škváře,

A nic víc.

Slepec železnou holí o koleje naráží,

Zbaven všech nesnází,

Tomu neporozumíte víc,

A nic víc.

Se stejnou záští jak my k němu on k nám,

Tik tak tik tak nám,

Poslouchat ho nebudem víc,

A nic víc.

Houpe se sem tam,

Tam sem kůň,

Intelektualita na poklesu,

Čím dál víc každý ve stresu,

A nic víc.

Pořád se ptám na noblesu,

Bez vyššího interesu,

Jak sám sobě rub i líc,

A nic víc.

Prý mám vnitřek básníka,

Tu vevnitř jen rotika,

Bez vyšsího řádu dávám slovüm kládu,

A věty poutám do otroctví,

A nic víc.

Všechno tak těžký, Přece tak divný,

Co mě ovlivní bude prostě naivní,

To se ale podivý, navíc je to pravdivý,

A nic víc.

Když mě něco tíží tak to prostě odhodim,

To že to někdo chytí- tim se netrápim,

Nikdo tomu nedá zadosti učinění,

A nic víc.

Mé jméno je prej vyrytý v mramoru,

No mě to spíš připomíná bramboru,

Nejspíš to značí cestu za osobnim přeludem,

A nic víc.

Jak loďka, však bez posádky,

Plavm se za tebou a zase zpátky,

Prej je to mym osudem, hnát se za tim přeludem,

A nic víc.

Násilí řešeno ještě většim násilim,

Břemeno, které za nás udělá znovu lidi,

Nevyvarujeme se přím, pře jsou jeden z důvodů existence týhle dimenze,

A víc nic.

Tak se opilý vracim domů na housence,

Opojen vše vidím andělsky,

Je mi přímo nebesky,

Odpojen od světa přece v něm,

Vysmívám se vlastní demenci,

Demenci jménem filosofie,

Já jsem folisof jako když řepu ryje.

A co víc?

Tvoje Elegie


Květiny pod oknem vadnou,

Oči chřadnou,

Nic není tak jak sis představoval,

Stroj je za kotník na kovu,

Zvíře v kleci v chovu,

Jak se s tím snažíme zápasit,

Zjišťuji že není možné to porazit,

Odkládám meč, ty pořád na barikádě stojíš,

Smutný, nepochopený zanikáš.

Krev je rudá stejně jako naše ruce,

Neobměkčeno naše srdce,

Jenom ty na barikádě bojuješ,

Smíchem překypuješ,

Chceš ukázat vládě jak je špatná,

Aby k nám shora spadla,

Nemůžem však padnout do anomie,

Tak tobě zní elegie.

Kapitola třetí - Tajná služba



Albert vstoupil do areálu tajné služby, firmy, která se udájně zabývá finančním poradenstvím. Prošel nepozorovaně vrátnicí a zamířil tam, kam sám podle sebe měl.
Pomalu vešel do kanceláře.
„Prej mě hledáte, tak sem tady,“ prohlásil chladně k muži za počítačem.
„Co?“ vzhlédl muž u počítače. Jeho sebevědomý soustředěný výraz vystřídalo zděšení a pak se najednou pokoušel otevřít šuplík svého stolu.
„Ani to nezkoušejte, mohu být rychleji pryč než byste ji vytáhl,“ usmál se Albert, „a vy se mnou, a mohl byste dopadnout velice špatně, to mi věřte.“
„Co chcete,“ zasýpal muž.
„Chci vědět proč mě hledáte,“ řekl Albert klidně.
„Příkaz vlády,“ začal klidně muž, „dlouho vás sledují, vaše aktivity, vaše záliby, to co lovíte, posledních sto let. Vypadá to, jakoby se něčeho báli, víc nevim.“
Albert najednou, jakoby oněměl. Díval se, jakoby něco nebylo v pořádku.
„Vy nejste člověk, že?“ ozval se najednou.
„Cože?“ řekl pobaveně muž u počítače.
„Jste upír,“ řekl Albert a dal ruku do kapsy.
„Vy jste se úplně bláznil,“ prohlásil muž. Albert vklidu z kapsy vytáhl křížek. Muž se jako u vytržení odkopl nohama od stolu a začal syčet jako podrážděná očka.
Albert se usmíval jakoby si přišel na své a udělal tři kroky ke stolu. Rukou muže chytil pod krkem a přirazil na stůl.
„Tak co,“ řekl, „cos mi chtěl říct?“ Muž se vzpíral, ale Albert si věděl rady. Přiložil mu křížek na tvář a muž se začal vzpírat.
„Největší konspirace v dějinách lidstva,“ začal najednou, „dostali jsme to, podařilo se to. My a vysávači, nemrtví a vysávači v alianci a vaše nepozornost. Jednoduše jsme dosadili různý vysávače, hlavně vysávače a taky dost upírů na různý důležitý místa. Policejní prezident, předseda vlády, asi pět nebo šest ministrů a šéf tajný služby. Prostě a jednoduše, máme všude hromadu lidí. A tebe se potřebujem zbavit. Potřebovali jsme počkat, až zestárneš. Největší lovec vysávačů a nemrtvých, prostě bylo potřeba se bránit, tak jsme dali hlavy dohromady a snad se nám to i povede.“
„Na to bych nesázel,“ usmál se Albert a pomalu vytáhl kolík zpod kabátu. Pak jím přejel upírovy po tváři.
„Já budu dělat problémy, na to se připrav a věř, že mi všichni budem dělat problémy,“ řekl, „žádnej váš klub nebude v bezpečí, žádný vaše sídliště, nic, všichni chcípnete do jednoho. Udělám z vás, z každýho jenom prach na mejch botách, abyste si nemysleli, že vás necháme něco takovýho dělat.“
„Tak pán si bude vyskakovat,“ usmál se upír, „jsme už daleko s naším plánem, polovina vlivných osob tohoto státu je nahrazena našimi lidmi. Co byste nám ještě mohli udělat?“
„Revoluci,“ prohlásil Albert, „odjakživa držíme podmínky tak, aby byli pro každého tvora země dobré, aby o vás nevěděli a vy si klidně chcete převrátit režim. Uvidíš jak si to užiju.“
„Ani bych neřekl,“ prohlásil muž a namířil na
Alberta dobře skrytou pistolí v rukávu. Albertovi stačil jeden pohyb. Albert se usmál. Jenom prach na stole uznačoval místo, na kterém spočinul onen muž, tak to prostě mělo zůstat.
Albert ještě před odchodem odebral do malého váčku trochu z prachu, který ležel na stole a poté stejně neviděn vyšel z budovy tajné služby.