Albert šel po ulici, najednou na
chvíli zavřel oči a stiskl malý přívěsek, který měl na krku.
Pokračoval dál. Prošel třemi ulicemi a pak vešel do jednoho
antikvariátu.
„Přejete si?“ zeptala se stařenka za pultem.„Jdu na radu Karolíno,“ řekl Albert suše, „já jsem jí svolal.“
„Tak pojď,“ řekla chladně Karolína a zavedla ho před zrcadlo, poté před ním přejela rukou a najednou jakoby Alberta vtáhlo pryč.
Albert se ocitl uprostřed kruhu, okolo kterého se vyvišovali ve stupních sedačky a na nich seděli rozliční tvorové. Napravo od něj byli odděny růnými barvami, to byli zástupci různých ras, byla jich tu většina, na druhé straně seděli muži a ženy odděny pouze v černé, to byli strážci, mezi které Albert také patřil. Oni strážili aby lidé nevěděli že existují ty rasy. Za ním se nacházel vysoký stůl, za kterým seděl předseda rady, který měl právo udílet slovo a vetovat případné návrhy, vedle něj seděl písař a z druhé strany nejvyšší strážce, v současné době byl předseda stařičký muž s dlouhým plnovousem a žádnými vlasy. Na sobě většinou měl šarlatový háv a kolem krku měl šál předsedy, jeho odznak. Byl to Albertův starý přítel.
Za ním se tyčila ohromná hliněná postava: Golem.
Golem byl náhradním tělem jednoho učence s velice těžkým jménem, takžemu všichni říkali Goleme. Aby zachoval svou existenci uzavřel svou duši do golema, teď fungoval jako rádce předsedy.
„Legitimuj se strážče,“ vyzval Alberta předseda.
„Albert, strážce třináctého stupně, kategorie nemrtví, vysávači, nepřesně zaměřený,“ prohlásil.
„Důvod svolání,“ pokračoval předseda.
„Projednání faktu, který se týká mého neúplného zaměření,“ řekl Albert.
„Začněte,“ řekl předseda.
„Drazí zástupci,“ začal Albert, „chtěl bych vás upozornit na něco co se v nedávné době mě uskutečnilo. Jeden ze zástupců upírů mi řekl že některé z ras chtějí převzít vládu nad touto zemí.“
„Zase žvásty, a pořád jenom žvásty,“ ozval se najednou něčí hlas.
V kruhu mezi tribunami se oběvil další muž. Byl vysoký a štíhlí. Byl odděn do černého pláště strážců. Z jeho mrtvolně bílé pleti zářil pár žlutých očí a z jeho vzhledu čpěla arogance a jakýsi podivný šarm.
„Damnione,“ ozval se předseda, „nebylo ti dáno slovo.“
„Promiňte, ale neudržel jsem se, když tento ohavný muž dí na mou rasu takové pomluvy a lži, má snad pro svá tvrzení důkazy?“ řekl asketický muž. Albert zašmátral v kapse a vytáhl malý pytlík. Hodil ho před předsedu na stůl. Předseda se usmál a vysypal obsah pytlíku do malé misky a pak do misky ukápl z malé skleněné lahvičky červenou tekutinu.
„Ať ty co se plížíš v temnotách v prach proměněný promluv k nám démone pekelný,“ mumlal předseda, „dej mi pravdivé vysvětlení.“
Miska se rychle začala plnit bublající karmínovou tekutinou.
„Kdo jsi?“ zeptal se předseda.
„Démon lovu, upír,“ ozval se hluboký hlas.
„Co bylo tvým posláním?“ poračoval předseda.
„Ovládnout tajné složky tohoto státu,“ odpověděl.
„Kdo ti zadal tento úkol?“ zeptal se předseda.
„Jeho jméno se dozví ten, kdo našel mě,“ řekl hlas a miska vybuchla.
Několik osob vstalo ze židlí a začalo se překřikovat.
„Ticho!“ ozval se rozlehlý hlas. To promluvil Golem.
„Předsedo, žádám o slovo,“ ozval se náhle hlas. Byla to zástupkyně upírů. Tmavovláska s bílou pletí a modrýma očima stála na svém místě v dlouhých černých šatech.
„Uděluje se,“ řekl předseda.
„Chci říct že jako zástupkyně v této radě ani jako královna mého lidu nemám se zmíněnou konspirací nic společného,“ řekla, „zaváži se čímkoli k tomu že mluvím pravdu.“
„Jistě si uvědomujete závažnost věci,“ promluvil Golem na místo předsedy, „proto vás žádám o rituál pravdy.“
Královna přikývla a sestoupila do kruhu. Natáhla ruku a dlouhým kovovým nehtem si přejela přes předloktí.
„Nechť tato krev spálí tuto zemi a spálí s ní i mě pokud mám něco společného s oním spiknutím, o kterém zde bylo mluveno,“ řekla suše. Když dopadla kapka na zem vsákla se a víc už nic.
Předseda přikývl.
„Mohl bys Alberte říct které všechny rasy jsou zahrnuty do tohoto spiknutí?“ zeptal se předseda.
„Vysávači a nemrtví,“ prohlásil Albert.
„Nechť se po zasedání dostaví všichni zástupci vysávačů a nemrtvých této rady, včetně vás paní zástupkyně, dostaví na prověření,“ řekl předseda, „zasedání končí.“
Albert vyšel z kruhu a vidal se k východu, který byl nejblíže jeho kutlochu.
„Alberte, počkej,“ zastavil ho najednou čísi hlas. Byla to žena. Brunetka s očima kočky, hnědými jako pár tmavých kaštanů. Její medovou pleť na ubličeji zdobili malé rtíky a její tělo i když drobné bylo velice krásné.
„Co si přeješ Alice?“ zeptal se Albert unaveně.
„Jak si představuješ tu tvou revoltu?“ zeptala se.
„Co tim myslíš?“ podivil se Albert.
„Já jenom že nejsi nejmladší, nikdo z nás není,“ usmála se.
„Jo, ale většina z nás má nekonečnej život a ty ještě ke všemu nekonečný mládí,“ prohlásil Albert, „a Norbert je na tom nejlíp protože ho může zranit jediná věc na světě a to je....“
„Sakra poslouchej!“ přerušila ho Alice. Albert ztratil na chvíli řeč.
„Neni nás dost, abychom vedli bitvy jako před sto lety,“ řekla, „uplynulo hodně od doby kdy sem se narodila! Věci se měněj.“
„Mám mladou krev,“ prohlásil Albert.
„Cože?“ vyhrkla Alice, „vždyť jí je na světě tak málo.“
„Ježiš,“ otočil oči v sloup Albert, „myslim že mám učně, moh by mít větší naděje než my všichni dohromady.“
„Jo takhle,“ usmála se chápavě Alice, „jen tak dál.“
