Filosofická úvaha poetistického ražení s nádechem expresionismu a surrealismu

Tiká nám to už naposled,

Potom budem muset zavolat opraváře,

Těšíme se furt tý samý škváře,

A nic víc.

Slepec železnou holí o koleje naráží,

Zbaven všech nesnází,

Tomu neporozumíte víc,

A nic víc.

Se stejnou záští jak my k němu on k nám,

Tik tak tik tak nám,

Poslouchat ho nebudem víc,

A nic víc.

Houpe se sem tam,

Tam sem kůň,

Intelektualita na poklesu,

Čím dál víc každý ve stresu,

A nic víc.

Pořád se ptám na noblesu,

Bez vyššího interesu,

Jak sám sobě rub i líc,

A nic víc.

Prý mám vnitřek básníka,

Tu vevnitř jen rotika,

Bez vyšsího řádu dávám slovüm kládu,

A věty poutám do otroctví,

A nic víc.

Všechno tak těžký, Přece tak divný,

Co mě ovlivní bude prostě naivní,

To se ale podivý, navíc je to pravdivý,

A nic víc.

Když mě něco tíží tak to prostě odhodim,

To že to někdo chytí- tim se netrápim,

Nikdo tomu nedá zadosti učinění,

A nic víc.

Mé jméno je prej vyrytý v mramoru,

No mě to spíš připomíná bramboru,

Nejspíš to značí cestu za osobnim přeludem,

A nic víc.

Jak loďka, však bez posádky,

Plavm se za tebou a zase zpátky,

Prej je to mym osudem, hnát se za tim přeludem,

A nic víc.

Násilí řešeno ještě většim násilim,

Břemeno, které za nás udělá znovu lidi,

Nevyvarujeme se přím, pře jsou jeden z důvodů existence týhle dimenze,

A víc nic.

Tak se opilý vracim domů na housence,

Opojen vše vidím andělsky,

Je mi přímo nebesky,

Odpojen od světa přece v něm,

Vysmívám se vlastní demenci,

Demenci jménem filosofie,

Já jsem folisof jako když řepu ryje.

A co víc?