Povídka jedna, prozatím bez názvu

Ani nevim jak, probral jsem se. Nevim kolik z vás zažilo ten pocit, že jste se probudili, bolela vás hlava a byli jste na neznámém místě bez vědomí kolik je hodin a jak jste se tam dostali, dokonce jste si pořádně nepamatovali co jste dělali před tím.
Právě tohle se stalo mě.
Seděl jsem na podlaze jakéhosi potemnělého kamrlíku, jehož stěny byli částečně nasáklé vodou a na některých místech vyrůstala jakási černá plíseň. Byl jsem přímo mezi párem dveří, pomalu jsem vstal, trochu se mi točila hlava a z jakéhosi neznámého důvodu jsem měl záhadnou křeč v levém zápěstí. Udělal jsem s ním malý kruh a zkusil dveře po své pravici.
Klika cvakla, dveře však byli zamčené. Zkusil jsem druhé dveře. Šli v pohodě otevřít.
Vyšel jsem z nich a ocitl jsem se na podivném místě.
Nacházel jsem se podle všeho v městě. Kolem se tyčili do nebe ohromné věžáky, všechny za stejného bílého od pohledu hrubého materiálu. Stál jsem na chodníku z obyčejného šedivého asfaltu, který měl asi tři metry. Mezi druhou tranou ulice a dalším chodníkem ležela vozovka, podle všeho nepoužívaná, nejelo na ní ani jedno vozidlo. Chodili tu lidé. Všichni měli kamenný výraz, žli ve stejném zástupu, všichni jakoby šli na pohřeb. Pokusil jsem se několik lidí oslovit, nereagovali na mě.
Najednou mě cosi zatahalo za rukáv. Byla to malá holčička, asi devítiletá. Pod rukou třímala medvěda a měla na sobě bílé šatičky.
 „Ztracenej?“ ozvalo se za mnou. Ohlédl jsem se. Byl to jakýsi muž, asi stejně starý jako já. Přisvědčil jsem. Přisvědčil jsem.
 „A odkud jsi?“ zeptal se.
 „Nevím co tu dělám a jak jsem se sem dostal,“ pravil jsem ponuře.
„Můžu tě zavést za vědmou,“ odpověděl onen mladík, „jestli teda chceš.“
„Za vědmou?“ podivil jsem se, „myslíš že věřim na mystický jevy a věštění z čajovejch lístků?“
 „Ne, je to ženská, která ti prostě dá vysvětlení,“ odpověděl, „občas se to celkem hodí, zapomeň na stereotyp o bábách, který seděj na trojnožkách a hleděj do budouctnosti skrz křišťálovou kouli.“
Zamyslel jsem se. Odehrával se ve mně jakýsi vnitřní boj mezi racionalitou a iracionalitou existence vědmy. Zvítězila iracionalita s racionálním vysvětlením, že když už je situace kolem mě tak iracionální, nebude vadit když bude iracionální trochu víc. Přitakal jsem.
Vydali jsme se spolu ulicí, prostředkem. Kolem proudili dva černí hadi podivných netečných lidí. Raději jsem si snažil zapamatovat cestu, kdyby se něco stalo. 
„Co že si to řikal, že děláš?“ ozval se náhle onen mladík.
 „Neřikal jsem co dělám,“ odpověděl jsem a zamyslel jsem se, „vlastně to sám nevím, dodal jsem po chvíli. „Je to divný místo tohle,“ prohlásil mladík a přejel si rukávem přes tvář. Prošli jsme několik ulic.
 „Co tu vůbec děláš ty?“ optal jsem se. Mladík vypadal, jako by byl uveden do rozpaků.
 „Tak různě,“ pravil po chvíli, „někde pomůžu, někde něco zařídim a podobně.“
 „Co je to vůbec za místo?“ zeptal jsem se.
„A jak já to mám vědět?“ ohradil se onen mladík a vedl mě dál. Šli jsme opravdu dlouho a začalo se stmívat. „Musíme někde přespat,“ řekl mladík. Necítil jsem se unaven. 
„V pohodě,“ řekl jsem , „můžeme ještě jít.“
„Ne,“ řekl mladík s jakýmsi rozhořčením v hlase, „musíme se schovat.“ Rychle mě zatáhl do jednoho věžáku. I ostatní lidé se cpali do domů a zavírali za sebou dveře na petlice.
 „Co se to děje?“ ozval jsem se, když jsme se posadili na schodech a svítilo nám jenom slabé světlo žárovky. „Dojdu se podívat, jestli tu nemá někdo pivko a něco k jídlu,“ ozval se za chvíli, vstal a odešel. Najednou se objevil někdo jiný. Ona malá holčička s mědvědem. Zatahala mě za rukáv.
„Potřebuju ti něco říct,“ zašeptala. Cítil jsem se pobaven tím, že malá holčička mi potřebuje něco říct. Vzala mě za rukáv a táhla mě do jakéhosi suchého sklepa.
 „Tady chce každý tělo,“ řekla, když se za námi zaklapli dveře, „musíš si dávat pozor.“
 „Cože?“ pousmál jsem se dívčinným slovům.
 „Pochopíš včas,“dodala.
 „Můžeš mi říct, proč po západu slunce nikdo nechodí ven?“ zeptal jsem se opatrně.
 „Přeci kvůli tomu zvířeti,“ řekla a šla ke schodům, kde stál onen mladík s dvěma lahvemi piva a nějakým jídlem. Ustlali jsme si všichni tři pod shody. Zdál se mi podivný sen. Šel jsem po temné cestě a na ní to leželo. Mrtvé tělo holčičky s rozdrásaným hrudníkem. Tu holčičku jsem znal. Byla to ta holčička, co mě onen večer varovala. Chtěl jsem se probudit z toho snu, ale nešlo to, viděl jsem její tělo, jak se na mě kouká jejíma očkama bez jiskry a náboje, jak jsem bezmocný a nemohu jí pomoci. Ráno když jsem vstal, holčička tam nebyla.
 „Můžem pokračovat,“ ozval se onen mladík a vstal, „Vědma už bydlí blízko.“ Pokračovali jsme dál. Po ulicích zase proudili lidé v oněch černých homogeních davech. Prošli jsme několik ulic a uliček, o něco méně než předešlý den a nakonec jsme došli k jakémusi baru.
 „Tak tady to je,“ prohlásil s úsměvem mladík. Vešli jsme dovnitř. Byl to zaplivaný lokál se starým barmanem. Vybavení baru obsahovalo jeden biliárdový stůl, několik jídelních boxů a několik stolů, uzpůsobených pro tanečnice u tyče. Ty tu opravdu tancovali. Mladík se pousmál.
 „Támhleta v tý černý podprdě je vědma,“ řekl, „běž napřed, já si dojdu pro pivko.“ Došel jsem k onomu stolu a sedl jsem si. Byla opravdu krásná, vyzařovalo z ní jakési charisma. Její černé vlasy, které se vlnily při každém jejím pohybu, tmavé oči, jenž nabývali jakési mysteriózní hloubky, její útlý pas.
 „Takže ty hledáš vysvětlení?“ zeptala se a otřela se o tyč. Přikývl jsem.
 „Můžeš se třikrát zeptat,“ špitla mi najednou do ucha.
 „Co se děje?“ vyhrkl jsem, ani nevím jak.
 „A pamatuješ si tohle?“ usmála se. Hlavou mi najednou proběhl rychlý sled obrazů. Já. Klesá mi hlava na rameno. Jsem v bíle vykachlíkované místnosti. Na zemi se leskne žiletka a voda. Skrz tu vodu se rozlévají rudé potůčky. Ty potůčky tečou z mého zápěstí. Předemnou byl zase bar. Tančenice vědma zaujala jednu ze svých provokativních poloh.
„Chápeš?“ ozval se její hlas, „jsi někde mezi, mezi životem a smrtí, výběr je na tobě.“
 „Co teď mám dělat?“ zeptal jsem se. Byla to první otázka, která mě napadla a zdála se mi nejlepší.
 „Musíš odemknout dveře, dojít k nim zpět,“ pravila, „ty se musíš stát klíčem, jsem si šel přes nápovědy, teď musíš zpátky. A tvoje třetí otázka?“ Přisedl si onen mladík a zálibně se podíval na svíjející se vědmu.
„Co znamená, že každý chce tělo?“ napadla mě otázka.
 „Tady je jenom tvoje duše, ta postupně zdegeneruje, když tu zůstaneš dlouho a nenajdeš klíč, nebo není, potom jenom bloumaj zdejšíma ulicema a snaží se najít někoho, kdo se do těla vrátit může a to mu ukradnout,“ vysvětlila Vědma, „jako tady pán,“ kývla k mladíkovy. Ten najednou vyskočil ze židle a rozběhl se skrz bar. Než mi došlo, co se děje byl prakticky venku. Nebyl jsem špatný běžec, proto jsem doufal, že ho dostihnu. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Po paměti jsem běžel skrz ulice a běžel jsem za ním. Běželi jsme vytrvalý běh, běželi jsme dlouho. Čas jsem nevnímal, ani bolest v kolenou. Přišlo mi, jakobych běžel Maraton. Věděl jsem, že všechno je teď o životě a smrti. Můj protivník byl vytrvalejší. Začínalo se stmívat a lidé mizeli z ulic, já měl strach z věcí kolem sebe. Slyšel jsem o podivném monstru. Kolem již byla tma, bylo velmi špatně vidět. Najednou se ze tmy s řevem vyřítilo a skčilo to mladíkovi do obličeje. Byla to ona dívenka. Neměl jsem čas jí poděkovat. Doběhl jsem ke dveřím, prošel skrz ně. Byl jsem opět v kamrlíku, pak jsem prošel druhými dveřmi.