Kapitola druhá - Nástupce

Ještě týž noc Albert letěl nad městem. Jeho boty totiž v sobě měli vepsáno speciální kouzlo, které jim umožňovalo létat a přemísťovat se, stačilo jen srazit podrážky a myslet na to kam chcete, nebo jak se chcete přepravovat a viola, létali jste nad městem.

Rozhlížel se po dvorech s usychajícími rostlinami, po ulicích s oprýskaných kočičích hlav. Vše tak malebně osvětleno kandelábry. Pár posledních opozdilců se vracelo domů. Pár obchodů právě zavíralo.
Kdyby to tak mohlo nějak utěšit Albertovo trápení. Norbert měl pravdu už byl strarý, měl by si najít nástupce, někoho, kdo za něj vezme jeho poslání.
Zároveň také dohlížel nad svým rajónem, nad tím, aby se vše dělo jak má, aby nikdo nepřekročil hranici toho, co může a co nesmí.
Najednou uviděl něco, co mu možná sama prozřetelnost poslala.
Mladý chlapec, bráníc se proti hrstce černě odděných mužů.
Albert se snesl dolů. Nohama dosedl na dláždění přesně za ony muže.
Mladík prvnímu dal pěstí do oka.
„Jo tak vono se to bude bránit,“ usmál se muž úlisným tónem, a jeho bezbarvá tvář se zřivila do úsměvu. Potom zdvihl ruku a jeden z jeho nehtů se probloužil do úzké jehly a přiložil ji chlapci na nos mezi oči.
„To si povíme s tvým mozečkem,“ zasmál se. Albert se rozhodl k zákroku.
„Hele chlapáku, na to bych moc nesázel,“ prohlásil klidně a suše. Pak jednou rukou zdvihl svou prastarou pušku a nechal ji promluvit.
Ten pobledlý muž měl najednou mozek po celé ulici jenom ne v hlavě.
Albert pokračoval ve své neútěšné práci.
Nejbližší muž se po něm vrhl. Albert plynulým pohybem uhnul jeho výpadu, poté z pod kabátu vytáhl nůž a plynule mu ho zabodl do zad.
Další útočník to schytal pažbou do brady a posledního prostřelil.
„Tak to by bylo,“ usmál se nad vykonanou prací.
„Co se to stalo?“ zeptal se mladík, který si otíral zbytky mozku z obličeje.
„Postavit se mozkosajům je celkem odvážné,“ pravil Albert, „ale také velké bláznoství na někoho, kdo s tím nemá žádnou zkušenost.“ Albert pak bezeslova vytáhl z jedné z mnoha vnitřních kapes svého pláště lahvičku s podivným mléčně zabarveným obsahem. Pak kápl kapičku na jednu z mrtvol a ta zmizela, jakoby tam někdy nebyla a tak pokračoval od mrtvoly k mrtvole, až zmizeli všechny, jediné co zbylo byl onen rozstříknutý mozek.
„Snad to bude vypadat, že se tu někdo vyzvracel,“ usmál se Albert a dal se na odchod.
„Počkejte, něco mi dlužíte,“ ozval se mladík.
„A co jako?“ zeptal se Albert a pokračoval dál ulicí.
„Vysvětlení,“ trval na svém mladík.
„Nic ti nedlužim,“ řekl Albert suše, „mysli na to že máš co ztratit.“
„Nemám,“ odvětil mladík, „rodiče se před měsícem zabili v autě a holku nemám.“
„Myslel jsem život,“ odvětil Albert a pokračoval dál ulicí.
„Nemám co ztratit,“ řekl mladík s jakýmsi nádechem v hlasu.
„Nevíš co moje práce obnáší,“ zakřičel Albert přes celou ulici, „ztratil jsem všechno co jsem mohl mít, ztratil jsem život, co je pár chvilek útěchy, co je pár chvilek rozkoše, když je vše chladné, bez citu, bez nálady, jenom šeď, nic víc!“
Mladík stál a zíral a Albert pokračoval svižným krokem pryč. Odbočil hned první ulici doprava, pak další doleva a kam dál?
Ne, nechtěl vzpomínat na to jak se k té práci dostal. Jak poprvé zdvihl zbraň, jak se to všechno učil, ach proč byl tak starý, tak nepředstavitelně starý, jako by zažil již vše co zažít chtěl. Pokračoval dál. Pak znovu odbočil, stačilo ještě párkrát zabočit a byl tam. Byl doma, spíš tam, kde tomu říkal domov.
Rozrazil dřevěné dveře svého příbytku, rázně prošel a pak se usadil na rozvrzané židli ke svému stolu. Padesát let nemalované oprýskané zdi, kdysi dávno průhledný popelník uprostřed stolu a od stropu visela jen žárovka v oblímce.
Albert shodil svůj kabát, znak jeho práce a najednou se cítil lehčí než cokoli co na světě poznal. Vytáhl cigaretu, rozvalil se na židli a zapálil si. Takhle seděl asi hodinu, tahal jednu za druhou, bez ustání, bez problémů. Pokračoval.
Rozhlédl se po bytě. Spíše připomínal zbrojnici. Na zemi a na stole rozsypané náboje různých typů a velikostí, z různých kovů a tvarů a náplní. Na stěnách celé stojany se zbraněmi, od nožů, přes meče, kopí, pistole, kulomety až po raketomety. Dokonce jeho spíž byla plná zbraní a střeliva. Jakoby ho práce pronásledovala na každém kroku.
Dokouřil a pomalu přešel do kuchyně. Otevřel starou lednici a prohlédl její malý obsah, pak vytáhl kus slaniny a vejce a usmažil je na staré litinové pánvi. Při smažení si znovu zapálil. V klidu spořádal večeři a pak vytáhl lahev a sklenici. Pil, pil a pil dokud nebyla lahev prázdná a pak se svalil do postele a usnul.
Probudilo ho klepání. Zvedl se a došel ke dveřím. Hlava mu třeštila, v ústech sucho a žaludek na vodě.
Otevřel dveře.
Stál tam onen mladík.
„Zase ty?“ řekl unaveně Albert a pokusil se přirazit dveře, mladík do nich však vstrčil nohu a vbil se do bytu.
„Přemýšlel jsem,“ řekl.
„Já taky,“ prohlásil Albert a kývl k prázdné lahvi.
„Takhle vy přemýšlíte?“ podivil se mladík.
„Tak o čem jsi přemýšlel,“ řekl Albert a usedl na židli.
„Co se vlastně stalo?“ vyhkl mladík.
„Parta mozkosajů dostala chuť na tvůj sladký mozkový mok,“ prohlásil Albert.
„Jo, to jo, ale proč mě pak sledovalo velký černý auto,“ pokračoval chlapec, „proto jsem vlastně tady.“
„Cože?“ otočil se na něj Albert, „zůstaň tady,“ rozkázal pak. Navlékl na sebe svůj kabát a odešel.
Černé auto tam stálo. Albert přejel rukou svůj kabát a pak na něj dvarát poklepal rukou. Najednou tam nebyl.
Muž v autě znejistěl. Ten, kterého hledal stál deset metrů od něj. Hleděl na něj, hleděl mu do očí a pak najednou zmizel.
„Kdo jste?“ ozvalo se najednou za ním a pak cvaknutí zapalovače. Ve chvíli byl v autě cítit tabákový dým.
„Zástupce firmy, která se zabývá ekonomickým poradenstvím,“ prohlásil muž. Ovalo se kovové natažení kohoutku.
„To není ta odpověď kteou chci slyšet,“ řekl Albert klidně.
„Jsem členem TFIS,“ odpověděl muž rezognovaně a vytáhl z podkabátu odznak. Albert očima přejel po odznaku.
„A proč mě hledáte?“ řekl Albert.
„Příkaz zhora,“ vysvětlil, „mám vás lokalizovat a ve správnou chvíli nechat zatknout.“
„To je pěkný,“ usmál se Albert. Agent pak ucítil jen slabé píchnutí na krku a usnul. Albert věděl kam jít.