Duše básníkova

Jako světluška v lahvi,

Všechno se zdá tak snadný,

Jako mít vlastní hlavu v ocelový kleci,

V kleci kde se dějou divný věci,

A přece tak naivní, tak naivní přeci.

Jako duch světem, Reálný ve vlastní hlavě,

Vidět věci který ostatní okem nevidí,

Pořád běžet vyděšen životem,

Vystrašen i v místnosti z oceli,

Žít s ostatníma ve vlastní hlavě,

Prej přehnaná introverze,

Jak nějaká vnitřní extraverze,

Moje ztrápená duše básníkova.

bez vyššího smyslu za vyšším smyslem se hnát,

Znovu sám v sobě umírat,

Pořád jen s přáteli ve vlastní hlavě,

Jako tygr v kleci, a já tam s ním,

Jako plaňky plotu je ta moje mysl,

Nic víc snad nemá smysl,

A jak se snažim jí ven tím víc jsem uzavřen,

A zas a znova ta moje duše básníkova.

Minotaurus v labirintu na svého Persea čeká,

Já můžu čekat akorát na smrt,

Něce co valí se jak vlna zastavena horami,

To jsem já v mysli zastaven vlastními zlobami.