Kapitola první - Skomírání

Albert seděl na zdi jako každou nedělní noc, u boku položenou nejvěrnější přítelkyni, pušku, která snad pamatovala císař pána. Albert už chodil dlouho po dlážděných ulicích tohoto starého města, byl zde snad déle než kterákoli kočičí hlava, kterých se pod jeho nohama denně vystřídali stovky. Albert už byl opravdu starý.

Krátké šedé vlasy které místy přecházely do barvy čerstvě napadaného sněhu trčeli k nebi, jako už desítky, neli stovky let předtím. Vrásčitý obličej, zapadlé modré oči a rty, přes které se táhla hluboká jizva, památka na dávnou, předávnou bitvu. Na sobě měl stále svůj oprýskaný kožený plášť, pod mínž se nacházela vypracovaná postava, odděna stejně tmavě. Jeho blankytné oči dopadli na jeho dlaně, na jeho silné prsty, zvláště na jeden z nich. Na ten, který byl z poloviny stříbrný, také památka na dávný souboj. Jeho silné nohy a černé kamaše na nich, tak staré, s tkaničkamy jako novými.
Odněkud z pod kabátu vytáhl cigaretu a bez prodlení ji bez jediného hlesu zapálil. Vtáhl obláček kouře a pak ho jeho vrásčitými rty vyfoukl a hleděl na město pod ním, jehož světla jakoby kopírovala oblohu nad ním. Seděl v klidu dál.
Najednou se vedle něj objevil modrý záblesk. Bez hlesu seděl dál a pokuřoval.
„Neměl bys kouřit,“ řekla postava, která se náhle zjevila vedle Alberta.
Kůži měla snad modrou jako onen záblesk. Hlavu měl protáhlou dopředu a ještě ji prodlužoval dlouhý hákovitý nos. Zezadu na hlavě měl půlkruh načepýřené kštice jasně bílých hlasů, který se vpředu spojoval s plnovousem týž barvy. Byl odděn podobně jako Albert, ale jeho postava byla vychrtlejší a o něco nižší. Na jeho prstech se nacházelo mnoho různých prstenů, na každém měl aspoň tři.
„Řekni mi něco co nevim,“ odpověděl Albert, „a slušností je nejdříve pozdravit, když už musíš přicházet touhle děsivou formou.“
„Co na tomhle vlastně sleduješ?“ zeptal se modrák.
„Na čem jako?“ zeptal se Albert.
„Hele, každej od nás ví, že tu každou neděli vysedáváš, jedeš jednu za druhou a koukáš dolu na město,“ odvětil bělovous a kývl dolů na město.
„Norberte, Norberte,“ podotkl stařec.
„Proslýchá se že stárneš,“ nahodil najednou Norbert.
„To sou mi novinky, to dělám posledních sto let,“ odsekl Albert, „tenhle dar nesmrtelnosti mi musel dát jedině ďábel,“ dodal a promnul si prsty oči.
„Vždyť ti ho dal anděl,“ podivil se Norbert.
„To je takovej obrat, víš?“ poučil Albert, „lidi ho používaj.“
„Jo, jenže lidi se dožijou tak pěta devadesáti a zaklepou bačkorama,“ usmál se Norbert, „tobě se na xichtě podepsali dvě světový války a furt ještě mladík zabíjí upíry.“
Albert odhalil holeň. Měl na ní velkou tržnou ránu.
„Co se ti stalo?“ vyjukaně vyjekl Norbert.
„Takhle si vklidu lovim démona a najednou mě škrábne do nohy,“ odvětil suše Albert.
„Co to bylo za démona?“ řekl Norbert.
„Démon ohně devátýho stupně,“ prohlásil Albert, „už jsem to hlásil.“
„Jo,“ zasmušil se Norbert, „a zranění neoznámíš, mladíku.“ Pak asi tři centimetry přejel rukou nad ránou. Rána srostla a dala se dohromady.
„Dík,“ řekl Albert a odhodil nedopalek cigarety.
„Asi vážně stárnu,“ začal najednou Albert, „dneska jsem narazil na skupinku upírů, za bílího dne, natřený nějakym silnym opalovacim krémem si počíhali na pěknou holku, a najednou z ničeho nic se na ní za bílýho dně vrhli. Byli čtyři a dali mi pěkně zabrat. Chytlo mě srdce.“
„Možná bys už měl hledat nástupce,“ poradil Norbert.
„Asi máš pravdu,“ řekl Albert a vytáhl další cigaretu. Norbert se zadíval na svou ruku s prsteny a pak pravil: „Už budu muset padat, tak se měj.“ A než Albert stačil cokoli říct zbyl po Norbertovy obláček modrého kouře. Albert odfoukl obláček z cigarety a pak se zadíval na světla pod ním.
„Asi bych měl taky jít,“ pravil klidně sám k sobě, v hlase s očekáváním, že ho snad uslyší myš, hledajíc dobky pod ním v parku, nebo vrabec, který usedal do svého hnízda. Potom srazil dohromady své boty a najednou byl pryč.