Mamon

Davida probudilo řinčení o mříže.

„Vstávej hajzle,“ křikl na něj dozorce, přejíždějíc obuškem po mřížích jeho cely.
„Jdeš ven,“ řekl a otevřel mu dveře. David se rychle zbíral. Vracel se snad ještě v horším stavu než sem přišel. Převlékl se v jedné místnůstce do civilu, poté dostal starý ranec se svými věcmi. Nandal si ho na záda a už se cítil venku.
Vyšel ven. Studený vánek mu pohladil tvář a konečně stál na něčem jiném než na chodbě věznice. Měl jasnou představu kam jít - jednoduše šel domů.
Vešel do bloku bytů kde před třemi roky bydlel. Došel ke svému bytu a už vytahoval klíče, když si všiml velké nálepky s nápisem „Exekučně zabaveno“.
„Kurva,“ ulevil si. Ta děvka Rosie zase v něčem lítá. Došel k vedlejšímu bytu a zaklepal na dveře. Otevřel mu jeho nejlepší přítel.
„Čau Marty, nevíš kam zmizela Rosie?“ zeptal se David.
„Bohužel,“ odvětil, „asi je zase v nějakym slumu.“
„Aha,“ povzdechl si David, „nemoh´ bych pár dní u tebe přespat než si najdu práci a bejvák?“
„No to asi ne,“ podotkl Marty, „víš tři roky jsou tři roky, hodně se toho změnilo, já teď mám ženu a děti.“
O pár minut později David kráčel pryč od svého bytu. Pořád mu znělo v hlavě to co mu řekl Marty a štvalo ho to. vydal se hledat Rosii. Vyšel z basy a je z něj bezdomovec.
David měl hlad. Neměl dost peněz ani na to aby si koupil jídlo. Procházel slum a hledal svoji již bývalou přítelkyni Rosii. Mělo mu to být jasné, říkal si pro sebe, stejně ho přece ani nenavštívila v base, když seděl. Co si kurva myslí že ta jeho děvka může dělat? Rosii našel.
Už to nebyla ta krásná blondýnka, kterou znal. Blonďaté vlasy teď byli mastné jako papír od hotdogu a byla kost a kůže. Její skelný pohled znamenal, že je buď totálně sjetá nebo že má absťák. Když ho uviděla pokusila se zvednout z hromady hadrů a kartonových krabyc, na kterých se válela.
„Čau Dave,“ vydala ze sebe, „jak se máš?“
„Dost špatně,“ křikl na ni David, který cítil jak brunátní, „právě jsem vyšel z lochu a zjistil jsem, že můj byt je zabavenej. Co se kurva stalo?“
„Víš já potřebovala peníze,“ zamumlala nepřítomě.
„A na co? To bych teda rád věděl?“ rozkřikl se na ni David.
„Na hérák,“ řekla nepřítomě a položila hlavu na hromadu odpadků, „hele, já se ti za ten byt omlouvám, je mi to vážně líto.“ David se neudržel. Chytil ji za předloktí a zdvihl ji. Rosie se snažila bránit. Křičela. David jí třikrát uhodil do tváře a pak ji pustil zpět do hromady hadrů. Poté se otočil a odešel. Slyšel jen tlumené zvuky Rosiina pláče.
Začalo se stmívat. David začal litovat, že ho pustili právě na podzim. Do ulic se rychle dostavil chlad. David se uchýlil k jednomu z hořících sudů. Pokoušel se zahřát. Mnul si ruce a hřál je nad ohněm. Pak si David vzpoměl, že má mezi věcmi poloprázdný balíček cigaret. Potřeboval jednu na uklidnění. Rychle ho vindal z vaku. Třesoucími prsty vytáhl cigaretu a pokusil se ji v sudu zapálit. Snažil se, aby se nespálil o oheň. Cigareta ne a ne chytnout.
V tom se najednou objevila čísi ruka. V ruce držela zlatý zippo zapalovač, jehož plamen připaloval cigaretu. Před Davidem stál muž o něco vyšší než on. Byl velmi elegantní. Na sobě měl černý dvojřadový oblek, černé kalhoty. Usmíval se rudými rty a jeho oči vypadali sice upřímě ale stejně v sobě měli nádech jakési úlisnosti.
„Děkuju,“ vydral ze sebe David.
„Není zač,“ usmál se onen muž, „rád pomáhám lidem.“
„Aha, a jak víte že potřebuji pomoc?“ zeptal se David.
„Jednoduše, stojíš tu u sudu a snažíš se připálit si bůh ví jak starou startku,“ prohlásil onen muž a byla to pravda, „dovol abych se představil, jmenuji se Charles Mamon.“
„David,“ reagoval David.
„Je něco co by sis teď přál?“ zeptal se onen záhadný muž, „úplně cokoli.“
„No přál bych si ležet v pětihvězdičkovém hotelu v novém pižamu a s novým oblekem,“ řekl David ironicky.
„Výborně,“ usmál se muž a vedl ho ulicí k černému autu.
David šel nevěřícně za ním
U auta stál řidič, který oboum podržel dveře. Auto jelo do bohatší čtvrti.
„Můžu se na něco zeptat?“ zeptal se David, který se uvelebil v sedačce auta.
„Ptej se,“ řekl muž.
„Mám vám nějak říkat?“ otázal David.
„Mamon stačí,“ odvětil s úsměvem.
.Zastavili u ohromného domu, nad jehož vchodem bylo velkými písmeny napsáno „Capitanissimo“. Řidič opět objema podržel dveře a nechal je vystoupit.
Došli k recepci.
„Tak objednávej,“ řekl Mamon, kterýse opřel o pult recepce
„Dobře, přál bych si prezidentský pokoj,“ řekl David recepční.
„A mohu se zeptat s kým mám tu čest?“ zeptala se recepční. David se představil.
„Mohl byste mi dát zálohu?“ vyzvala ho recepční.
„Řekni, že jsi ji složil,“ nabádal ho Mamon s úsměvem.
„Už jsem ji složil,“ opakoval David. Recepční okamžitě zbystřila a potvrdila jeho slova. Pikolík ho zavedl do jeho pokoje. Byl více než honosný. David udělal věc po které dlouho toužil – vykoupal se. Poté se zabalil do osušky. Na jeho posteli leželo nové tmavomodré pyžamo. David se oblékl a zalezl pod peřinu. Hned usnul.
Ráno ho probudil sluneční paprsek.
Před oknem stál Mamon, ruce měl za zády a usmíval se.
„Máš dneska pohovor na práci, budeš dělat v jedné firmě manažera,“ řekl.
„Cože?“ vyhrkl rozespalý David , „vždyť já o manegmentu nevím vůbec nic.“
„Ale vždycky sis to přál, pomůžu ti tu práci dostat,“ řekl Mamon. Najednou někdo zaklepal. Mamon otevřel. Vešla servírka se snídaní.
„Nasnídej se, ve skříni máš oblek, sejdeme se na recepci,“ řekl Mamon. David dlouho nejedl něco takového. Chutnalo mu. Měl vejce se slaninou a toasty. Poté šel za Mamonem. Opět se vezl oním černým autem, ve kterém se vezl s Mamonem i prve, tentokrát jeli někam jinam.
Zastavili před ohromnou moderní tmavou budovou. Mamon opět vystoupil a David ho následoval.
„Takže tohle bude tvoje nová práce,“ usmál se, „budeš pracovat u firmy McFugget a spol.“ Vešli do budovy. Okamžitě byl na řadě s pohovorem, to se Davidovi ještě nestalo. Pohovor proběhl velmi úspěšně a už odpoldne byl přijat. Měl nové firemní auto, vlastní kancelář a sekretářku. Všechno se mu najednou dařilo, akorát si nepamatoval, že by někdy do oné firmy posílal svůj životopis nebo motivační dopis.
Druhý den ráno nastupoval do svého nového auta. Nelámal si hlavu, jestli si bude vědět rady nebo ne. Když přišel okamžitě byla schůze. Seděli kolem stolu, sedělo jich tam asi dvanáct. David nebyl schopen rozeznst o čem mluví. Co ho zaujalo byla jeho nová spolupracovnice: Dáma v úzkém kostýmku s velkým výstřihem. Byla to velmi krásná žena, opravdu ho přitahovala. Najendou měl pocit jakoby se zastavil čas.
„Chceš ji?“ zašeptal najednou Mamon do jeho ucha. David přisvědčil.
„Máš ji mít, dnes v sedm v klubu Starshine, buď tam včas, má ráda dochvilnost,“ řekl Mamon, „ostatní nech na mě.“
Najednou se schůze kolem něj zase rozproudila. Cítil za sebou Mamonovu přítomnost a viděl ho ve skle okna místnosti. S nicněříkajícím úsměvem a rukama za zády stál a opíral se o zeď.
Když schůze skončila David došel k sobě do kanceláře. Přišlo mu, že se přibližně celý den neděje nic. Dostal na stůl jen několik listin k podpisu. Po práci udělal to, co mu řekl Mamon. Šel do klubu Starshine. Po schodech sešel do místnosti chabě osvětlené. Zastavil se u šatny, že si chce uložit svůj kabát. Šatnářka ho s úsměvem přijala a vydala mu malý žeton s číslem. David se už už chtěl vidat do klubu, když mu někdo ťukl do ramene. Stál tem Mamon, v ruce třímal puget rudých rúží a se slovy „má je ráda“ mu je vrazil do ruky.
„Mimochodem, jmenuje se Barbara,“ dodal Mamon. David sešel do víru dění v klubu. Uviděl Barbaru, sedíc samu u stolku. Došel k onomu stolku a podal jí růže.
„Děkuji,“ usmála se.
„Nemáš zač Barbaro,“ řekl mile David. Barbara na něj pohlédla a natáhla ruku. David ji stiskl a představil se.
„Půjdeš tančit?“ zeptala se. David přisvědčil, vzal ji za ruku a vtáhl do víru tančících lidí.
„Pojď,“ smála se Barbara asi o čtyři hodiny později v hotelu Capitanissimo. Rychle vlezli k Davidovi do pokoje a Barbara se okamžitě svalila do postele. David na ni nalehl. Barbara se usmála.
Davida ráno probudilo řinčení mobilního telefonu. David vstal z postele a rychle ho vytáhl z kapsy kalhot. Stiskl tlačítko přijmout a přiložil ho k uchu. Ozval se muž, který se ptal po něm.
„U telefonu, co se děje?“ reagoval pohotově David.
„Musíte sem přijet, stala se hrozná věc,“ pravil onen muž, „vaše nadřízená se vybourala v autě, na místě zemřela, byl jste prozatimně jmenován na její místo, byl vám okamžitě zvýšen plat a tak dále, poslali jsme pro vás auto.“ David nevěděl co si má myslet. Bylo mu líto života kolegyně, kterou prakticky neznal, ale zároveň byl rád že byl nejspíš povýšen. Oblékl se a vydal se k autu, které tam na něj již čekalo. Barbara jela s ním. Dojeli do firmy, kde už na něj čekal menší obtloustlý muž, který ho odvedl do jeho nové kanceláře. V kanceláři stál Mamon, opíral se o jednu ze stěn a usmíval se. Když onen obtloustlý muž odešel, otočil se David na něj.
„Koukám že si povýšil,“ usmál se Mamon.
„Nemáš s tím nic společného že ne?“ zeptal se David.
„S tím povýšením nebo s tou nehodou?“ řekl Mamon.
„S obojím,“ vyhrkl David.
„S povýšením – ano, ale nebyl bych schopen pro tebe zinscenovat nehodu,“ objasnil Mamon, „no už budu muset jít.“ Otočil se a odešel. David zasedl za stůl. Den opět ubýhal hladce. Večer pak se někde sešel s Barbarou, s kterou skončil na pokoji. Takhle mu ubýhal čas asi další tři dny pak ho zase probudil telefon. Rychle ho přiložil k uchu.
„Stalo se něco hrozného,“ ozval se vyděšený hlas „, někdo podřezal generálního ředitele, byl jste prozatimně jmenován do jeho funkce.“ Davida najednou po celém těle zamrazilo. Rychle skočil do auta a jel o práce. Byla tam policie. Hned se k němu přitočila jakási formálně vypadající žena.
„Dobrý den,“ řekla , „Joan Hurtová, poručice.“ Zdvihla mu před oči odznak. David se také představil.
„V jakém vztahu jste byl se zavražděným?“ zeptala se.
„Nadřízený - podřízený?“ odpověděl David nejistě.
„Jak dobře jste ho znal?“ zeptala se.
„Moc dobře ne, jsem tu asi týden,“ řekl David.
„Dobře, děkuji,“ řekla , „nevzdalujte se z města, ještě si vás přizveme k výslechu.“ Davida se poté ujal onen tlustý plešatý muž, který ho dovedl do jeho nové kanceláře. Opět se v ní setkal s Mamonem.
„Teď jsi generální ředitel jak koukám,“ usmál se Mamon.
„Prozatím,“ odvětil David a odložil si.
„Výborně, jsi na dobrém postupu,“ řekl Mamon. David si uvědomil, že má pravdu. Cítil, že má vše co si kdy přál: Hezkou a spolehlivou přítelkyni, dobrou práci a bydlel v pokoji pětihvězdičkového hotelu. Práce mu šla od ruky a pořád měl dost volného času.
„Pojď,“ smála se Barbara a táhla ho do pokoje. Opět si lehla na postel a stáhla mu bundu. On jí začal stahovat top. Ona mu začala vjížďet rukama na hruď. Najednou se ozvala rána. Do dveří naběhlo několik mužů se zbraněmi, za nimi poručice Hurtová.
„Zatýkám vás za několikanásobnou vraždu,“ prohlásila a přečetla mu práva. Jeden z policistů mu nandal želízka. Když ho táhly chodbou ohlédl se. Otevřenými dveřmi viděl polonahou Barbaru a usmívajícího se Mamona.
Výslech i soud probjehli pro Davida neúspěšně. Našli jeho otisky na vražedné zbrani a na ráfku kola onoho auta, kterému se stala nehoda – prý mu někdo přestřihl přívod brzdové kapaliny. Seděl znovu v cele. Byl naštvaný. Věděl, že nic takového neudělal, co se tedy stalo? Bral v úvahu jediného strůjce – Mamona.
„Mamone ty hajzle!“ rozkřikl se. Byl zoufalý.
„Ale to ty jsi hajzl,“ ozvalo se z temného rohu cely. Vyšel z něj Mamon.
„Co jsi zač?“ zeptal se David.
„Jsem démon,“ řekl chladně Mamon.
„Na to ti neskočím,“ řekl rezignovaně David.
„Jsem démon, který se živý lidskými tužbami,“ začal vysvětlovat, „ty jsi byl tak dobrý objekt, až to nebylo hezké. Vězeň, jehož holka je narkomanka a zabaví jí byt. Nemůže dělat nic, tak se obrátí na někoho, kdo se zdá být mecenáš a když jsi dosáhl všeho co sis přál začal jsem plnit přání někomu jinému, Hurtové. Tak si přála vyřešit velký případ a já jí ho dal. Víš, nejjednoduší způsob jak získat pro mě potravu je splnit nekomu tužbu takže jediný kdo na tom tratil jsi byl ty, kterého odsoudili na čtyřicet let za dvojnásobnou vraždu, kterou nespáchal. Není to sranda?“
David se neudržel a skočil po něm. Mamon tam však už nebyl. David se uchýlil do rohu své cely a plakal jako malý kluk.